Testováno na tátovi: Povedený dárek a tetička

"Tak já jedu támhle do nemocnice." Nastartoval jsem auto a vyjel po silničkách Města.
"A já jedu ke kostelíčku, zaparkuju tady u toho... Co to tady je?" řekla manželka. Kus byl uřízlý, nešlo to poznat.
"To bude hřbitov."
"To víš, hřbitůvek na dětském hracím koberečku." zapochybovala mamnika, ale vyjela svým náklaďáčkem a zavolala na mne: "Přijeď pak za mnou, budu tu na tebe čekat."

Zvonění telefonu. Viki pustila vláček a hnala se k němu: "Já to vezmu! Já to vezmu!"
A vzala ho.
"Haló?" chvíli poslouchala, pak se rozzářila: "To je tetička Albínka!"

Aha, tetička Albínka, bytost z počátku minulého století, kdyby to nebyla tetička, hodila by se výborně na praprababičku. Když volala posledně, byli jsme na řece, ve šlapadle, které mělo tvar auta. Také tehdy ji vzala Viki a vykládala jí, že řídí auto a že objela pětimetrovou labuť, což bylo jiné šlapadlo, ale to tetička nemohla vědět. Stejně tak nepochopila, když jí Viki vykládala, že "táta šlape" a že se střídá s mámou. Tetička nám málem odešla předčasně. Dostali jsme se k telefonu až ve chvíli, kdy Viki tetičce řekla, že jsme skoro u bójky a musíme šlapat všichni, jinak sjedeme z jezu. Tetičce se z toho dlouho motala hlava.

"Ahoj teto! Já jedu s vláčkem!" informovala tetičku Albínku. "Krmím zvířátka."
"Jé, děťátka moje, vy jste ve vlaku? A kam jedete? Ty krmíš ptáčky z vlaku?"
Podívali jsme s manželkou na sebe. Tetička Albínka má zjevně dar, kdy zavolat. Káťa už dojela ke kostelíku a zašeptala ke mně: "Tak už pojeď, tobě to trvá!"
"Ale né. S vláčkem jedu jenom já, tatínek je v nemocnici." pokračovala Viki v hovoru.
Skutečně, zrovna jsem parkoval s modrým autíčkem před budovou s červeným křížem. Mají tam i přistávací plochu pro vrtulník.
"Proboha, co se mu stalo? Je tam maminka?" vyděsila se tetička.
"Maminka je na hřbitově, čeká tam na tatínka." hlásila Viki. "Zrovna říkala, ať si pospíší, že mu to trvá."
"Proboha, Poldíku, Martin je v nemocnici a musí to s ním být strašně zlé, protože Káťa na něj prý čeká na hřbitově a Viki jede snad úplně sama za nimi vlakem!"

Z mobilu se ozval hurónský smích strýčka Leopolda: "Vždycky, když k vám zavoláme, máme z toho zábavu na tři měsíce!" slyšeli jsme jeho hlas. Strýček je takový opak starostlivé, věčně vyděšené tetičky. "Musíme vám volat častěji."
Viki zastavila s vláčkem na cestičce, přes kterou bylo namalované zvíře.
"Tati, já něco přejela! Co to je?"
"To je tasmánský čert." zavolala maminka.
"Haló, Káťo, ty jsi tam?" volala tetička Albínka. "Jak to, že tam jsi, Viki říkala, že jsi na hřbitově."
"To je konferenční hovor." zakřičel jsem.
"Tak oni jsou na nějaké konferenci ve vlaku a právě přejeli nějakého čerta." informovala tetička strýce. Ten nejspíš zrovna něco pil a začal se dusit.

"Teto já musím nakrmit klokany." řekla Viki a pohnula s vláčkem do další zatáčky.
"Cože? Klokany?" tetička nebyla schopna dostat do informací střípek logiky. "To kolem nich jedete nebo jsou s tebou ve vlaku?"
Maminka, tatínek i strýček na druhé straně byli mimo provoz a nemohli se přestat smát.
Když jsem se nadechl, vzal jsem autičko: "Tak já jedu za maminkou."
"Teti, tatínek už je hotovej a jede na hřbitov za maminkou."
Tetička žalostně šeptala: "Poldíku, Martina už vezou na hřbitov. A to dítě to tak lehce nese."

Vypadalo to, že umře spíš strýček Leopold.
Jakkoli jsme se snažili tetičce vše postupně vysvětlit, vyděsila se, když mne slyšela. Ze záhrobí, nejspíš. Mimochodem tetička je jeden z posledních vlastníků pevné linky, co má ještě u telefonu kruhový číselník. A kliku.

Jenže pak zase přijela Viki s vláčkem, že se žirafám zauzlovaly krky a krokodýli mají tolik zkažených zubů, že se pan zubař radši utopil...
Tak jsme to nějak vzdali.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.