Testováno na tátovi: Na výletě s holkami

"Kde jste se tu vzaly?" divil jsem se. Manželka s Viki se opíraly o strom a hlasitě vzdychaly, že tu musí na mne takovou dobu čekat.
"My šly po značce," odtušila Káťa. "Netuším, kudy jsi šel ty."
A pořád se mi hihňaly, i když pokaždé, jak jsem se otočil, tak dělaly jakoby nic a s takovým "fí-fí-fí" se rozhlížely okolo.
Zastavili jsme se u rozcestí.

"Tak kam dál?" ptám se, protože se nechávám navigovat.
"Teď támhle," máchla rukou manželka a já okamžitě vyrazil. Ve městě na ně zase počkám. Asi to bude věčnost, protože ženské se pořád někde kochají a trhají kytičky, zastavují se neustále na čůrání... Když tak jim půjdu naproti.
Bylo to dál, než jsem čekal, trvalo skoro tři hodiny, než jsem došel na náměstí, bylo mi jasné, že holky neuvidím do večera. Prodávali tam zmrzlinu, tak mne napadlo, že si jednu dám a pak jim půjdu naproti.

Před stolky jsem se zarazil, protože u jednoho seděla Káťa s Viki a před sebou měli několik špejlí, zjevně to nebyla první zmrzlina, co měly.
"Jak... Kdy jste se sem dostaly?" vykřikl jsem.
Káťa se na mne podívala a povídá: "A hele, tatínek je tady konečně, no to ti to trvalo!"
"Ale-ale-ale...“ zakoktal jsem se. "Já šel rychle, nemohly jste mne předejít, to jste něčím jely?"
"Co? Dneska? Tady nic nejezdí. Šly jsme pěšky jako ty, nevíme, kde jsi se coural." durdila se Káťa a Viki nad zmrzlinou dělala "kch-kch-kch" a strašně se culila. Dělal jsem, že nevidím, jak do ní maminka pod stolem kope.
Po zmrzlině jsme zase stanuli u rozcestí a najednou koukám ... "Hele, jak to, že po žluté je to sem jeden a půl kilometru a po modré sedmnáct?" vyhrkl jsem.
"Vááážně?" zeptala se Káťa s hraným překvapením. "A šel jsi tam doleva, jak jsem ti ukazovala?"
"No já šel po modrý, nevim už kam, ale po modrý!"
"Aha." poplácala mne "Ale trvalo ti to, málem jim došla zmrzlina, co jsme se tě načekaly."

Kousl jsem jí do ruky a Viki začala řičet smíchy, obě se nade mnou ohromně bavily.
Pokračovali jsme spolu dál, Viki se mne chytla za ruku a maminka povídá: "Viki, nechytej tatínka za ruku."
Řekl jsem, že mi to nevadí, ani po sedmnácti kilometrech nejsem unavený.
"Ale pak se nám tatínek nemůže zase ztratit." zamrkala na Viki manželka a Viki se okamžitě pustila a začala se zase chichotat.
"Jen běž, tatí, běž klidně napřed, my na tebe zase počkáme."
"Jen počkejte, čarodějky! Teď mne nepředeženete a dáte si taky pořádně do těla, protože jdeme támhle na tu rozhlednu!" ukázal jsem na kopec. Viki nevypadala nadšeně, ale maminka jí něco pošeptala a hned se začala usmívat.

"Co?" zajímal jsem se.
"Ale nic, běž si, běž si a nahoře nám kup něco k pití."
Vyrazil jsem vzhůru. Nahoru vedla klikatá serpentina, ale já si ji zkracoval vyšlapanými cestičkami, co vedly kolmo vzhůru, občas byly tak strmé, že jsem se musel přidržovat trávy. Nikdy mne nemohly předehnat. Co jsem se ze začátku otáčel, tak byly za mnou. Ale byl to krpál. Už v první třetině jsem byl zpocený, bylo vedro, slunce pálilo. Nahoru jsem se dostal skoro po hodině výšlapu a cestou jsem předehnal spoustu lidí.

Došel jsem k rozhledně. Před ní byla restaurace. A před restaurací lavice s deštníky. A na jedné lavici seděly... moje holky. Viki vypíchla ruku: "TÁTA!"
"To je dost, že jdeš!" zamávala mi manželka, obě se mohly utrhnout smíchy.
To-to-to NEBYLO MOŽNÉ!! Já šel nejkratší cestou a nikdy by mne nepředběhly! To letěly balónem nebo co? Nebo sem vede tunel s metrem?
Dal jsem si ledovou limonádu a šli jsme na rozhlednu. Nahoře najednou koukám:
"ONA JE TU LANOVKA?!" zařval jsem.
Káťa s Viki se tam také podívaly a manželka ještě udiveně: "No Viki, věřila bys tomu, ona je tu lanovka! Kdo to mohl tušit, no to kdybychom věděly... Byly bychom tu ještě mnohem dřív, než táta."
"A mami, pojedeme s ní zase zpátky?"
"Jak zase? My jsme s ní ještě nikdy nejely, Viki," říká jí maminka a koulí při tom očima, jako by ji chtěla zhypnotizovat.
"No jo, vlastně, my šly do toho kopce, cééélej pěšky. A pak tady čekaly, než ho vylezeš, tati." kývala Viki.

Jen jsem v duchu zaklel. Slezli jsme z rozhledny.
"Tak kam vyrazíš teď, Hanzelko a Zikmunde, abysme tě zase předběhly?" zeptala se Káťa nonšalantně.
"Jdeme sem." zapíchl jsem prst do mapy. "A vede tam jen tahle silnice, žádná jiná cesta. Ani lanovka." řekl jsem důrazně.
"No tak jo." pokývala manželka hlavou. "To už bys měl běžet, protože nás bolí zadek z neustálého čekání na tebe."
Zavrčel jsem, vzal batoh a vyrazil. Celkem přímá cesta, nebylo jak ji zkrátit a nic nejelo. Cestou jsem potkal jen dvě auta a obě jela opačným směrem. Nebyla šance, že by mne zase nějak ožulily. Baby jedny čarodějný.

U hradu jsem byl za dvě hodiny první. Jednoznačně.
Nebo jsem si to aspoň myslel, když na mne z jednoho cimbuří zamávala Káťa.
"Co se to k čertu... Jak to děláte?!" nechápal jsem.
"Ale nic, my jen šly a šly, že jo, Viki?"
Viki horlivě přikyvovala: "Jo, jo, to byla dálka, ale já skoro celou cestu běžela."
Tohle byla záhada, nebyl způsob, jak se sem dostat, jen ta jedna silnice a nic nejelo. Pokud neměly v kapse tryskáč...
Za sebou jsem zaslechl jevištní šepot mé dcery:
"A mami, poplujeme ještě tou lodí dál nebo..." Maminka hned: "Š-š-š!!" Bleskově jsem se otočil, ale ony zase koukaly všude okolo a: "Fí-fí-fí..."

Bolel mne každý sval v těle a ony vypadaly úplně čerstvě.
Záhada, jak to ty ženské dělají...

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.