Balení na školku v přírodě. Viki si nejdříve sbalila sama do svého nového, růžového kufru. Kromě spousty oblečení, zabalila i jednu povolenou plyšovou hračku. I přesto, že je zavazadlo na kolečkách opravdu velké, dvoumetrový plyšový medvídek, který děsí náhodné návštěvy, když ho Viki nese ukázat, a proto nám přestala chodit pošta do vlastních rukou, stejně poněkud vyčníval.
"Spárovala jsem ti ponožky, tati." přišla Viki. Poděkoval jsem, pohladil jí a řekl, že je moc hodná. Potom zmizela v kuchyni. Náhle začala volat, ať přijdeme, že nám něco musí ukázat. Tak jsme šli. Stála tam u velkého hrnce a míchala.
"To je polívka." prohlásila. "Máte to na celý týden."
Ona nám uvařila! Abychom nepošli hlady. V průhledné vodě plavalo rozkrájené, staré rajče, použitý sáček čaje, pár špejlí a na hladině byla mastná oka. Vedle stála láhev olivového oleje. Pochoutka. Jednomu by se úplně sbíhaly sliny.
"Ještě vám udělám džus." začala rabovat v kredenci a hledat ten největší hrnec.
"Ona je úžasná." vydechl jsem a utřel slzu. "Kdybych věděl, jak jsme tohle dokázali, napsal bych knihu o výchově.
"Ona ví, že zde zůstanou členové rodiny, kteří bez péče nepřežijí ani hodinu." zamumlala manželka a ostantativně se dívala na mne. To bylo podlé, protože hodinu přežiju. Rekord mám hodinu a půl.
Viki konečně našla papiňák.
"Tati!" narovnala se v celé své výšce "A až tu nebudu, neseď pořád u počítače!"
Musel jsem slíbit, že se budu pravidelně venčit na hřišti.
"A mami, ty choď včas spát, jsi pořád nevyspalá."
"To víš, že ano, broučku." řekla maminka a objala ji, i když na první noc bez potomka jsme měli naplánovanou pařbu až do rána.
"Ale jak já se ráno vzbudím, když tu nebudeš?" zapřemýšlel jsem nahlas.
Viki skousla spodní ret. "Tak já řeknu delfínkovi!" a odběhla do pokojíku. Pak jsme slyšeli: "Musíš ráno tátu budit! To se dělá tak, že si k němu vlezeš do postele a chvíli na něm skáčeš. A když to nezabere, tak si mu sedni na obličej..."
Chystal jsem se zakřičet ještě z kuchyně, že to tedy ani náhodou, ale má žena mi zakryla pusu.
"...a pak řekni, že si prdneš. To vždycky vstane." dokončila Viki manuál. Proboha. Budu mít každé ráno na ksichtě nadmutou rybu. Z toho nebudu spát.
"Tak je to na vás." loučila se Viki s plyšáky. "Ty budeš hlídat tátu, ty mámu a vy všichni..." odmlčela se dramaticky a pak zakřičela směrem k nám "...budete hlídat pana Papriku, aby ho někdo nesněd, jak je tu špatným zvykem. Je plyšový a není k jídlu! JASNÝ?!" zařvala nakonec.
Uh. Tak plněného pana Papriku na středeční oběd zřejmě můžeme zrušit. Stejně jako úterní snídaňový salát z pana Papriky. Navíc, ve čtvrtek měl zajišťovat hlavní přísadové koření do guláše. A my se tolik těšili!
Nebude to snadné bez Viki přežít ten týden.
Ale aspoň máme polévku.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
