Tramvaj se na zastávce narvala k prasknutí, přistoupil totiž dav fanoušků AC Sparta, v šálách, kloboucích, trikotech a cestou burácivě zpíval. Viki byla vmáčknutá mezi držadlo a mne a toho chlapského zpěvu se bála, protože spíš řvali, než zpívali.
Hladil jsem ji, ale strachem se rozplakala. Hned si jí všiml jeden robustní sparťan vedle mne, měl klobouk i šálu, zamrkal na Viki a zazubil se: "Ale co jé? To se neboj, my jenom tak zpíváme, měla bys jít s náma do kotle, to bys teprv viděla věci!"
Viki se ho bála, přivinula se ke mně, zabořila mi obličejík do boku, zacpala si uši a začala ještě víc brečet.
"HEJ! HEJ! TICHO!" řval ten sparťan na celou tramvaj a oni opravdu všichni postupně ztichli.
"CO JÉÉÉ?" ozvalo se z druhé strany vozu.
"JE TU MALÁ HOLČIČKA A TA SE BOJÍ!" zakřičel sparťan a naklonil se k Viki: "Tak co bys chtěla slyšet, když se našich písniček bojíš?"
Viki pořád bořila obličej do mne a odmítala komunikovat. Pohladil jsem ji po vláskách a nadhodil jsem nezávazně: "Nemáte v jukeboxu něco od včelích medvídků?"
Sparťan vyvalil oči, pak se zašklebil:
"No jasně, to určitě znaj!" a začal hromovým hlasem:
"SLUNCE UŽ VYSOUŠÍ LOUUUŽIČKÝÝÝÝ!" další dva kusy chlapů, kamarádi hned vedle se okamžitě přidali:
"NÉÉÉBUDOU STUDENÝÝÝ NÓÓÓŽIČKÝÝ!" a po chvíli hřměla celá tramvaj
"SLUNCE MÁ K SUŠENÍ VLOHY, OSUŠÍ MÉ DLOUHÉ NOHÝÝÝ..."
Ten řev pivních basů byl nezapomenutelný. Zpívali to úplně stejně procítěně jako sparťanskou hymnu a mnozí vypadali, že je jim úplně jedno, co se zpívá. Každopádně tenhle zápas si budu muset pustit, protože až tahle banda spustí na stadiónu, nebudou se tam stačit divit.
Viki skutečně vytáhla hlavu a začala se zubit. Když jsme zastavili u Strossmayerova náměstí, čekala tam další horda sparťanů. Otevřely se dveře, nikdo nevystupoval a z našeho vozu se linulo: "NA POLÍČKU V JETELÍČKU...“ Těžko popsat ty ksichty ostatních fanoušků na refýži. Jeden z čekajících vykřikl: "Volové, nenastupujte, tyhle maj dost, ty už ani netrefjej na tribunu, takhle se zlískat, prasata."
Dveře se zavřely, my jeli dál, s nadšením a písní na rtech: "DO PĚTI, DO PĚTI, MUSÍME BÝT U MAMINKY V DOUPĚTÍÍÍ!"
Já se opravdu divím, že z toho tramvaj nevykolejila. Viki se přidala a začala vřískat se sparťanama, přičemž pak odmítala vystoupit a pořád mávala. A sparťané mávali jí. Tímto bych chtěl poděkovat jednomu vozu sparťanských fanoušků, kteří, když jsem je naposledy viděl, vzdalovali se ke stadiónu a zpívali: "BÍLÁ, BÍLÁ, BÍLÁÁÁÁ, KÓMU BY SE NELÍBÍÍÍLÁÁÁ!"
Jen doufám, že je pak pustili dovnitř. Škoda jen, že od té doby Viki zpívá tyhle písničky jako v hospodě po šestém pivu a řve u toho jako zběsilá.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
