Testováno na tátovi: Viki v divadle

Na židličkách sedělo desítky mrňousů a světe, div se, Viki tam byla jedna z nejstarších. My s manželkou už si nějak automaticky vybíráme ty nejvzdálenější a nejzapadlejší místa. Zatím nejlepší místo, co jsem kdy na podobné dětské akci chytil, byla soukromá lóže, ve třetí řadě, pod židlemi.

Pohádkový Honza se chystal do světa a maminka mu napekla buchty. Viki nesvačila a měla hlad. Má cenu říkat víc? Zničehonic stála na jevišti a dělala: "Ehmmmm... Ehmmmm..." až si jí museli všimnout, i když režisérka, nápověda či kdo to byl, se jí usilovně snažila naznačit, ať si zase sedne. Ale nesedla si.

"Já bych taky chtěla buchtu prosím." řekla skromně a zírala na plný pekáč.
Pohádkový Honza byl opravdový herec, protože nezazmatkoval, ale hned ji zapracoval do děje:
"A hele, chudý pocestný, to mu musím dát buchtu." a uloupl jí jednu. Když si šla sednout, na půl úst za ní tiše pustil: "Já bych to nejed, jsou aspoň dva dny starý."
Rodiče scénka ohromně pobavila a Viki spokojeně dlabala.

Honza sbalil buchty do uzlíčku a vypravil se do světa. Viki vykřikla: "Pěšky? To chce jít pěšky?? Do světa? To dojde tak na hřiště nebo na nákup! Ale do světa musí letadlem a musí mít pas! Já ho mám."
Pak se vítězně rozhlédla kolem, všechny dvouleté, tříleté děti ji okamžitě vzaly za vůdkyni a přikyvovaly a divily se.

Honza opět neztratil duchapřítomnost, začal se šacovat: "Jestli jsem něco nezapomněl. Pas mám, letenky taky, tak vyrážím do světa."
Režisérka začala zmateně listovat ve scénáři a nemohla se chytit.
Scéna se změnila a byl tam král, který zoufale hledal hrdinu, co by mu vysvobodil dceru, princeznu, kterou uchvátil zlý drak, jehož na království poštval zlý černokněžník. Nikde nikoho nemohl pořád najít a lamentoval a naříkal, že není nikdo, kdo by se drakovi postavil.
Viki si stále ještě ukusovala kus rekvizity a nezávazně hlasitě pronesla: "Jestli chcete, tak já řeknu tátovi a on vám ho zabije. Táta doma likviduje všechno."

Krále to nějak vykolejilo. Možná to chtěl také zapracovat do role a zvědavě se zeptal:
"Tvůj tatínek zabíjí draky?"
Já se hned o půl metru na své židli zmenšil.
"No taky," přikývla Viki "ale hlavně hnusný pavouky, brouky, můry a na co ho s mámou vždycky zavoláme."
Jeden z neúspěšných rytířů na scéně, který byl drakem poražen se zajímal: "A jak to jako tento... Zlikviduje?"
"Zabalí do hajzlpapíru a pak spláchne do záchoda." vysvětlila prostě, aniž by se pozastavila nad faktem, že takový dvanáctihlavý drak by prošel stoupačkama jen s největšími obtížemi a v čističce odpadních vod by nejspíš někoho trefilo.
"A ty bys mu pořád jen sekal hlavy." obrátil se král na rytíře s despektem.
"No hajzlpapírem jsem to ještě nedělal." přiznal rytíř. Režisérka vyhodila scénář a skryla tvář do dlaní. Rytíř ještě omluvně dodal: "S tím já dělám úplně jiný věci..."

Hrálo se dál, když se zklidnil sál a dostali jsme se až k černokněžníkovi, co se zlověstně pochechtával a upřeně hleděl do křišťálové koule. Zřejmě to věštění trvalo na Viki moc dlouho, navíc dojedla, ruce složené na hrudi, a když pořád nic neříkal a jen koukal do koule, náhle hlasitě vzdychla: "Zase nic nedávaj co?"

Černokněžník s dlouhými, černými vousy a vysokou, špičatou čepicí prudce zdvihl hlavu, vytřeštil oči a vyprskl. Okamžitě se zase sklonil, ale špičatá čapka se začala třást. A nebyl sám. Prskání a tlumený řehot byl slyšet i ze zákulisí, jen děti napjatě čekaly, co bude. Jenže nikdo nebyl schopný pokračovat. Viki se předklonila a navrhla mu: "Zkus to přepnout na jinej program."
Černokněžník sevřel stůl, na němž spočívala koule, oběma rukama, až mu zbělely klouby a čepice se mu roztřásla, až to vypadalo, že spadne.

Viki se sklonila až dolů, aby mu viděla do tváře, ale nepodařilo se jí to. Černokněžník stále nebyl schopný pokračovat.
"Asi budou reklamy." usoudila Viki.
Černokněžník několikrát prudce udeřil hlavou o stůl. Dobrou minutu to vypadalo, že se končí a nikdo nedokáže pokračovat.
Pohádka se nakonec dohrála, i když po celý zbytek replik se každý herec díval po vrchním cenzorovi, co on na to. Při děkovačce ji vzali na jeviště a zeptali se, kde má rodiče. Viki se rozhlédla a naštěstí nás nenašla, podařilo se nám srazit do běžné výšky dvouletého dítěte, až jsme zapadli.

"Já ani nevim, voni vždycky zmizej, když někde jsme." rozhodila rukama.
A my v tu chvíli někde balili draka do hajzlpapíru.
Nebo jsme si to aspoň zoufale přáli.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.