Nejlepší dárek k Vánocům pro naši čtyřletou holčičku byl medvídek. Ano, TEN medvídek, v rozměrech King Size. Zjistili jsme, že dát takového medvěda pod stromeček je fyzikálně nemožné, takže nakonec jsme museli dát stromeček pod medvěda.
Nicméně dát dítěti medvěda, který je větší než ono dítě, potažmo velký jako člověk, si pořádně rozmyslete. Nějaký čas se na něj zvyká. Já si ještě nezvykl. Ani má žena. Jen Viki je šťastná, sedí na něm, leží na něm, válí se s ním, a když má Méďa hlad, naloží pár vagónů, zapřáhne lokomotivu a jede ho nakrmit.
Nutné je najít pro Brumlu nějaké místo hned zpočátku, nebo vám skončí odložený třeba v posteli. Konkrétně v té mé. Jdu spát potmě, padnu na postel, unavený, vyčerpaný po dlouhém dni a vzápětí s výkřikem vyskočím až na knihovnu, kam jsem se doposud bez štaflí nikdy nedostal. Já nepopírám, že Méďa je jemný, měkký, je jako úžasné křeslo, i když je větší než křeslo, ovšem pokud ho nečekáte, je to pořád tělo v posteli. A v první chvíli hrůzy je vám úplně jedno, jestli je to Golem, Frankenstein nebo Hulk.
Odnesl jsem ho do koupelny a posadil na záchod. Třeba se do rána trochu vyprázdní a zmenší se.
Ovšem na dvě věci jsem zapomněl: jednak říct o tom manželce a pak taky, že Káťa chodí na toaletu potmě. Já si rozsvěcím, jenže ona ve tmě vidí jak sova. No, ne přesně jak sova, protože ona chodí po paměti, nepotřebuje se dívat. A to byla asi největší chyba. Uprostřed noci mne probudil řev, když dosedla na medvídka. Jenže on to není pocit, jako když sednete na medvídka, on je to pocit, jako když v noci dojdete na záchod, sednete na něj a on už tam někdo sedí. Až do předsíně doskočila, ženuška moje milá. Snožmo, protože kalhotky měla spuštěné. Obdivuhodný výkon. Nerozcvičená, rozlámaná, v polospánku, a to jsou dobré tři čtyři metry! Skrz dveře. Ty prý musím spravit.
Když už mne vzbudila, tak jsem medvídka odnesl, i když říkala, že na záchod již nemusí. Také říkala, že jsem si měl vzít holínky.
Skutečně, jen nečekaně potkat medvěda je strašné. Srazil jsem se s ním jednou ve dveřích, když Viki šla do obýváku a já z něj vycházel. Nesla ho před sebou - neptejte se, jak ho utáhne - a vrazil jsem do něj. Vylezl jsem po zdi až k obrazu zátiší s ovocem, vmáčkl se mezi hroznové víno a dělal, že jsem šťavnatá ovocná kulička.
To však nebylo nic proti tomu, když jsem seděl na gauči, díval se na film a Brumla trůnil na kraji, na peřinách, kde je odložila manželka. Já ji podezřívám, že schválně.
Už vůbec nevím, co vlastně dávali, pamatuji si jen, jak v jedné části na mne spadlo něco obrovského. Zavalil mne medvídek. Vyskočil jsem, řval a drásal se ven, zatímco jsem se snažil utéci, ovšem méďovy tlapy se mi zaklínily na ramenou. Manželka přiběhla a myslíte, že mi pomohla? Ta se zhroutila v křečích na koberec a dlouhé minuty se jen svíjela. To je ta pomoc v nouzi a opora v životní pouti. Prdlajs. Měl jsem medvědí smrt.
A nejsem sám, kdo na Brumlu tak reaguje. Byl tu messenger, a jak Viki slyšela, že někdo přišel, popadla Méďu, běžela s ním ke vchodu a volala: "Babička! Babička!"
Messenger jen koutkem oka viděl, co se řítí ke dveřím, vzal do zaječích a málem prošel zavřenými skleněnými dveřmi do auly. Jako Ježíš, jen bez všech zázraků.
Když pak viděl, jak se z našich dveří vyklání má hlava, hlava Viki a hlava medvěda, začal se chechtat a zavolal:
"Dopr****, chcete mě zabít?"
S Méďou si ještě užijeme.
Teď zrovna jsem byl s medvídkem za manželkou, byla zabraná do nějakého článku. Posadil jsem Méďu vedle ní. Po chvíli se obrátila:
"Tý jo, slyšel jsi někdy o..." a najednou vyjekla. Potom vzdychla a zašeptala: "Proboha, měli jsme jí koupit něco ne tak děsivého a hlavně menšího."
Třeba gorilu.
Živou.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
