Testováno na tátovi: Kočka v botách

Jak se k nim proboha dostala? Že bych jí zapomněl zout, když jsme přišli z venku, nevšiml si toho ani při koupání, ani Káťa při krmení... To se nemohlo stát. Pak mi došlo, že pod postýlkou jsou krabice s nepoužívanými věcmi, takže se jí podařilo obout botičky, které jí už nejsou. Tedy, kromě toho, že se k nim svou ručičkou šmátralkou vůbec dostala. Občas mám pocit, že její končetiny musí být teleskopické.

Postavil jsem se nad svou dvouletou dcerou, dal ruce v bok, protože to působí rozzlobeně a tak nějak mi přišlo, že se to hodí a nasadil přísný výraz. Aspoň doufám, protože ty mi nejdou, i když jsem je cvičil. "Viki, ty někam jdeš?" Nic. Jakmile mne Viki viděla, složila se do postýlky, kde předstírala, že tvrdě spí. Což by vypadalo přesvědčivěji, kdyby měla zavřené oči. Jenže pak by nemohla po očku sledovat, jestli tu ještě jsem. "Viki, uvědomuješ si, že máš už dvě hodiny spát a místo toho si tu obouváš boty, jako kdybychom už beztoho nevypadali jako rodinka totálních magorů? Ty to děláš, abys zapadla, viď?" – zakončil jsem dojemně.

Myslím, že nikdy celkem nesleduje, co říkám, ale tón vypadal jako hozené záchranné lano, tak se ho chytla: "E-hm." – přikývla. Pochopitelně ze spaní. Proč s ní vůbec mluvím, když tvrdě spí? "Ty čekáš, že se ti bude zdát o horách?" "E-hm." "Tak si je koukej zout! Žádný courání nebude. Bude se ti zdát o vodě, protože usneš, jako by tě do ní zrovna hodili." "E-hm." To neznělo přesvědčeně. Strhávat to z ní nebudu, počkám, až opravdu usne, jen by ji to víc probudilo. Vlastně můžu být rád, že pod postýlkou není brnění. Nebo plesové šaty z období renesance.

Nechal jsem tu kočku v botách být. Já stejně vím, co má v plánu. Viděl jsem tu vyrovnanou řadu plyšáků v čele postýlky. Stáli tam, jako obránci při penaltě a kryli si rozkrok, což působilo divně, protože tam mají jen vycpávky. Zvlášť delfínek, co si to chránil ploutvema. A to nemá ani rozkrok. Živě vidím, jak se Viki v botičkách rozkročí v postýlce: "Tak, pánové. Jak to, že na mne táta vždycky přijde? Kdo z vás bonzuje? Šáša?" ČUT! "Méďa?" ČUT! Tu delfínek vyskočí: "Ne, nekopej do mne, to já! Já to byl!" "Vida, vida, rybička moje..." řekne Viki zlověstně. "A to tě doma neučili, jak máš mlčet?!" ČUT! "Jako ryba!!" ČUT! "VIKI!" "Už spinkám, tatínku!"

Poslední vražedný pohled malé holčičky na proradného kytovce, který jasně říká: "Počkej, zítra půjdeš na pekáč!" A pak už nic. Jen ticho, spokojeně spící princezna, spokojeně spící šáša, spokojeně spící růžový medvídek a jeden savec s očima vytřeštěnýma do tmy, po kterém stéká studený pot.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.