"Nakrmíme pejska," zavolal jsem dvouletou Viki a ona nadšeně přiběhla.
"Tak, vem misku – ne, nežer to! Tedy nejez, to jsou namočené granule, ne cornflakes, co míváš k snídani. Nepoznáš rozdíl? Tvoje hezky voní po mléce a tohle smrdí jak chcíplá ryba v romadúru. Nová receptura od Madety. A hlavně, tohle je v psí misce. Tak, tady to polož. Sem na ten sokl, ne na zem, víš, že pejsek je starý a už neumí papat ze země, tak mu to dáváme do žlabu jak koňovi. Tak, pojď, jdeme ho najít. Dřív stačilo zachrastit žrádlem a přiběhl, ale teď, kdy dospěl do věku románské rotundy, musíme ho nejspíš vyrvat ze zásuvky, protože ten trilobit je schopný nalézt i do uzemňujícího kolíku."
V zásuvce nebyl. Podařilo se mu překonat 3 zábrany a nalezl do topení, kde dělal, že je HOT DOG. Chvíli trvalo, než jsem si ho všiml, ale topení nám obvykle neškrábe drápky parkety, nekňučí a nevrtí ohonem, že chce pryč. Jen v létě, když je moc vedro.
"Tak jdeme, pane pes, čeká nás hamání, hele tady... NE VIKI NEŽE...JEZ TO! ANI LŽIČKOU!! Proboha, ještě, že nemáme hada, ty bys do sebe napchala i živé myši."
Jó, myšičky!" – začala volat Viki a nadšeně skákala. Hádám, že zítra jdeme pro příkrm do zverimexu. "Tak, Dennisi, pusť se do toho a ne že se v misce zase ztratíš, já nemám čas tam pro tebe vždycky chodit." Utřel jsem Viki pusu. "A my teď připravíme stříkačku s pitím pro pejska. To se mu jen tak stříkne do tlamy, aby se trochu napil, já sice navrhoval, kam by se mu to dalo stříknout mnohem efektivněji, jako prevence dehydratace, ale maminka mi to zamítla. Přesněji řečeno, to chtěla nejdříve testovat na lidech, abych byl konkrétní, tak na mně, ale já myslím, že to je nehumánní. Dennisi VSTÁVAT! To snad není možné, on zase zachrápal s čumákem v žrádle. Dennisi, tady máš misku a tady je tvoje tlama. Tak byli jste si představeni, zkuste to dát nějak dohromady."
"Já ci myšku." řekla Viki. "Řekni si mamince." odpověděl jsem nepřítomně. Odběhla. Po chvilce přitáhla Káťu za ruku a manželka povídá: "Co to pořád chce? Jakou myšku?" Zvedl jsem hlavu, podíval se nevinně na Káťu a prohlásil: "Nemám tušení..." To je had…
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
