Superúplněk, planetárium mělo zvláštní program pro děti o Měsíci. Seděli jsme s ostatními rodiči v křeslech, děti seděly vpředu na zemi, kolem pána, který jim o Měsíci vyprávěl.
Velmi pečlivě a prozíravě jsme si vybrali místa úplně vzadu a nelitovali toho, protože ve chvíli, kdy uvedl, že Měsíc je k nám obrácen vždy stejnou stranou a nikdy nám neukáže druhou stranu, jsme slyšeli Viki: "Třeba má vzadu díru."
Astronom se zarazil a zeptal se, co tím myslí.
"No, máma, když jí prdly kalhoty, tak se taky odmítala otočit a pořád byla stejnou stranou, nikdy se neotočila, i když jsme se jí snažili oběhnout a podívat se."
"No vidíš, tak to jste kolovali úplně stejně jako Měsíc kolem Země."
Má žena se skrčila na sedadle a mumlala něco o tom, že NĚKDO bude mít díru na zadku, až ho dostane do ruky a taky, že NĚKDO bude přepravován jen v bedně a ještě si moooc rozmyslí, jestli bude mít i dýchací otvory.
Astronom povídal o tom, že se Měsíci říká Luna, bohužel se na názvy zeptal dětí a Viki vyplácla: "Muj táta mu říká Johny. Když je úplněk, tak říká: Johny zase nechal rozsvícenou baterku! A když ubývá, tak říká, že Johny hubne a když přibývá, tak mu říká: Johny, Johny, ty furt jen žereš, no podívej se na sebe..."
Opět ohromná zábava, já ani nevím, čemu se smáli a všude okolo se ozývalo: "Proč Johny? Jaký Johny? Kdo je Johny?"
A jeden tatínek: "Já nevim jaký Johny, ale ta baterka se mu jednou vybije, také jsem si všiml, že jí tam nechává na obloze a kolikrát celou noc!"
Někde tam musel kolovat alkohol.
Potom se astronom zeptal, jestli někdo ví, o kolik je menší přitažlivost na Měsíci. Hlásilo se několik dětí, já vážně nevím, proč musel vyvolat zrovna Viki:
"Já teda nevim kolikrát, ale táta říkal, že teta Maruška by tam vážila jenom dvěstě kilo."
"Jen ať nevypráví o prsou tety Marušky! Jen ať nevypráví o prsou tety Marušky!" modlila se Káťa, zatímco pár rodičů kolem začalo tleskat, i když tetu Marušku neznali, ale zřejmě si ji z popisu dokázali představit.
Dozvěděli jsme se také o působení Měsíce na tektonické desky o oceány a proč vznikají vlny působením vzájemnou silou dvou obrovských těles a také se všichni dozvěděli, jak teta Maruška skočila do bazénu a jaká to byla vlna, že se Viki málem utopila a že vůbec když se jde teta Maruška koupat, tak v Japonsku se rozezní sirény obecného ohrožení. Už ovšem nepoznamenala, že to neříkám já, ale sama teta Maruška, která je na své rozměry pyšná.
Zatímco se všichni ohromně bavili, jeden z otců napodobil japonce a zavolal: "Tokio! Tokio! Teta Maluška koupat! Di to zapnout! A huííííííí. Tsunamíííííí."
Tolik k odbornému programu. Pan astronom jen bezradně hleděl, protože výklad měl být populárně naučný, ale aby se při jeho výkladu lidí tak bavili se mu ještě nestalo.
Další hukot nastal, když se pan Astronom dostal k faktu, že se Měsíc vzdaluje od Země každý rok asi o 4 cm a Viki k tomu řekla, že to bude asi továrnama a autama, že mu prostě smrdíme a než ji stačil zarazit, pokračovala vyprávěním, jak k nám jednou přišel pes, co se vyválel v chcíplé veverce, možná bobrovi a tak smrděl, že jsme se od něj taky pořád vzdalovali, ale on šel za náma a smrděl.
Pokaždé, když se lidé přestávali smát a konečně se snažili nadechnout, Viki přidala: "A smrděl. A my zase poodešli a on zase přišel a smrděl..."
A takhle asi desetkrát. Jeden dědeček s babičkou už skoro volali sanitku nebo rovnou pohřebák, že tady stejně nepřežijou.
Pak přišla řada na dotazy a Astronom na některé otázky neuměl odpovědět, jako například, jestli, když máme prázdniny dva měsíce, tam na Měsíci trvají dvě země. Nebo jestli kdyby na Měsící byli vlkodlaci, zda by vyli na Zemi.
Nevím, jak na Měsíci, ale v sále Planetária bylo lykantropů aspoň dvanáct, Měsíc nikde a vyli úplně všichni.
Nejhorší část přišla, když Astronom zmínil měsíční krajinu a Viki se začala hlásit: "To znám! To znám! Já jí viděla."
Astronom se opatrně zeptal kde a Viki začala povídat, že máma má takové zvětšovací zrcadlo, vždycky zavolá tatínka, aby se do něj podíval a pak jí řekne: "Vidíš, Viki, takhle vypadá měsíční krajina, samý kráter, tady jsou Apeniny, tady Karpaty, tady je Oceán bouří..." Ukazuje to na mém obličeji a já se jí vždycky snažím ty prsty ukousnout.
Lidi nikdy neslyšeli nic vtipnějšího. Jen já jsem svůj obličej raději schoval, manželka mne hladila a utěšovala, že koupíme velkou, pevnou krabici a tam budeme Viki přepravovat ale já moc dobře slyšel, že se řehtala taky!
Když jsme odcházeli, jeden tatínek si utíral oči a zalykal se, že o fázích Měsíce slyšel, ale teď musí zjistit, jaké jsou fáze tety Marušky, protože to jsou teprv vlny!
A další tatínek pořád opakoval: "A ten pes smrděl a my jsme odešli a on zase přišel k nám a zase smrděl..."
Maminka slíbila Viki, že když bude moc hodná, tak něco dostane. Viki pořád chtěla vědět co, a když jsme nastoupili do tramvaje, maminka zašeptala: "Dýchací otvory."
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
