Testováno na tátovi: Každodenní rituály

Závěr akce se nám ustálil, protože ten Viki miluje nejvíc: padne na naši postel, já před ní udělám obrovskou hromadu z peřin, přehozů a županů a ponořím se pod ní. Proplazím se skrz, popadnu ji za nožičky a vtáhnu do nory. Když se začne vynořovat na druhé straně, prdím ji na bříško, někdy si dám i podpaždíčko. Mňam! Viki křičí, Káťa křičí, protože se jí jako snaží zachránit, ale Viki si již na tento rituál tak zvykla, že dokonce chystá nožičky k noře, abych je popadl a nemůže se dočkat hlubinné jízdy.

I dnes to probíhalo, jako každý den: Viki utekla na naše postele, švihla sebou s nataženýma nožičkama pro nestvůru, aby je lehce čapla – a řeknu vám, že v opravdové divočině oběti nejsou tak vstřícné, někdy se i trochu brání – já se ponořil a plazil se skrz. Natáhl jsem ruce a popadl nohy. "CHRAMST! Ňam, ňam, ňam!" – pochutnával jsem si cestou, zatímco úlovek putoval mým doupětem. Vřískot, řev, větší než obvykle. Viki se mohla zbláznit a Káťa jí v tom obzvlášť pomáhala. Nezdá se to, ale na miminko má Viki velkou sílu. Měl jsem co dělat, abych ji vytáhl. Obejvilo se bříško. Zasvítily mi oči: "UÁÁÁ!" – zakousl jsem se s chutí do pupíku. "ÍÍÍÍÍÍ!!" – ozývalo se dušeně pod hromadou a nožičky kopaly v křečích.

Dostal jsem kolenem do obličeje, až jsem odlétl ke dveřím. Roste každý den, za chvíli mne přepere. "Ham, ham, ham!!" – pustil jsem se znovu do bříška. "NEEEE" – bránila se Viki a ječela, ale já se nedal. Pak mi na hlavě přistál dětský stolek. Netuším, jak na něj dosáhla, je až u okna a už vůbec, jak ho uzvedla. Co s dětmi udělá adrenalin! Před očima mi poletovalo devět andělíčků, každému kolem hlavy kroužily hvězdičky a oči se jim koulely na všechny strany. "Asi ochutnám podpažďíčko!" – vykřikl jsem a jak řekl, tak i udělal. "Běda ti!!" – ozvalo se z peřin. Viki přeskočila od žvatlání k velmi důrazné a naprosto srozumitelné mluvě. Načež na mne začala pršet hromada hraček, nočník, hrací kostky, pitíčko, úplné kobercové bombardování. Ano, skutečně, myslím, že i kus koberce tam byl.

Nestačil jsem se krýt. Pak mne ještě nakopla nožička, až jsme vyletěl na skříň. A jak tak sedím mezi kytkama na skříni, zamrkám a říkám si: že bych si spletl nohy? Tyhle nevypadají jako Viki. Káťa se stále zmítá pod dekama a Viki je úplně skrčená vedle postýlky. Měla obě ruce na puse, culila se a snažila se řehnit strašně potichu, aby si jí divoký pardál nevšiml. Aby si nevšiml, že ulovil špatnou oběť. Matku. A víte, co se říká o tom, jak matka brání mláďata. Odtud, mezi kytkama na skříni, mohu říct, že velmi zuřivě a efektivně.

Příště si rozhodně dám větší pozor a budu lovit nožičky jen se šuplerou. Jak to bude větší než tři čísla, je lepší to nechat na pokoji. Pokud tedy do zítra nevyhynu. Matka se dostává z mé nory! Zalezl jsem hlouběji do květináče a snažím se zoufale tvářit jako fíkus.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.