Během svého rodičovství se vám nepodaří tolik věcí, že máte pocit, jako by se nedařilo vůbec nic a všechno se proti vám spiklo. A také si možná budete připadat úplně neschopní. Díky únavě budete sotva stíhat probíhající události sledovat, natož je ovlivnit. Přesto...
Přesto existují světlé okamžiky, kdy ani netušíte, jak jste k nim přišli, ale zůstanete šťastně zírat, jak se vám něco podařilo. Jako mně.
Počítač zase nedělal, co jsem chtěl, a když zobrazil chybu asi po dvacáté, už jsem zařval: "To snad není pravda!" Obvykle pochopitelně při práci se strojem křičím mnohem barvitější věci, protože na nějaké jemnosti si žádný software nepotrpí, ale tentokrát jsem zvolal tohle. Tříletá Viki zbystřila. Ta razance! Ta peprná dikce! Ten hněv! To musí být nadávka! Slova se jí okamžitě vypálila do mozku. Tak to totiž s nadávkami u dětí funguje, běžně je nenaučite vůbec nic, ale vulgarismy se do nich vlisují jako do zlaté desky.
"Plavda! Plavda!" chodila si po pokojích a hrozila prstíkem tu pohádkám, tu plyšákům. Chvíli jsem přemýšlel, jestli jí mám něco říct, ale nevěděl jsem co. Nakonec není jediná, kdo si myslí, že
"pravda" je sprosté slovo. Vezměme si politiky. Nebo tvůrce reklam. Bulvár.
"PLAVDA!" zaječela Viki a odhodila šášu, protože nějak zlobil. Asi nechtěl jíst nebo spát nebo tak něco, co obvykle nechce ona, má dokonalé metody projekce. Za cokoli dostane, to za chvíli schytají plyšáci. Řekl jsem jí, že s plyšáky se neháže, že se k nim musí chovat hezky.
"Plavda!" ozval se výkřik s koupelny.
"Co se děje?" lekla se babička.
"Je to holký!" vzlykla Viki.
"Tak proč to neřekneš a neřveš JAU a voláš PRAVDA?" divila se tchyně.
A Viki nic. Přece nebude babičce vysvětlovat, že je to sprosté slovo, když to nezná. Nebude práskat sama na sebe. Super, před babičkou může nadávat, skvělý poznatek. Byl jsem tak rád, že jsem řekl zrovna tohle, jinak mohla z horké vody volat mnohem horší věci. Třeba... Nebo... No páni!
Pak se na neslušná slova nějak zapomnělo, až přišel ten klouček na hřišti za svou maminkou:
"Ona mi zíká, že sem plavda!" fňukal. Což si zasloužil, protože házel písek a Viki ho vlastně napomenula. I když použila nesmírně vulgární slovo.
"Pravda?" zeptala se maminka překvapeně. "A co je na tom?"
Spokojeně jsem se protáhl na lavičce a začal si hvízdat.
"Já nejsem plavda!" dupl si kluk.
"No já mám taky pocit, že se mi někdy jenom zdáš, ale co s tím naděláme." poplácala ho maminka a dál to neřešila. Chrochtl jsem si blahem. Kdybych tehdy počítači řekl, že je debil, mohl prcek přijít s mnohem horším obviněním. Bohužel odnesl to jeden ze základních verifikačních pojmů filozofie. Což je pořád lepší, než když by to byl... Já.
Co více k tomu říci? Aquinský říká, že Veritas est adaequatio intellectus et rei, pravda je shoda rozumu a věci. Ovšem filozofie rodičovství nás učí, že abychom pochopili pravdu, museli bychom nejdřív vědět, co se v těch malých hlavičkách děje. Pravda?
Plavda, kulnik šopa.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
