Testováno na tátovi: O chytání v kouzelném jezeře

"Dobře, vezmu tě na kouzelné jezero." řekl jsem a začali jsme se obouvat.
"Kouzelné jezelo?" zopakovala dcera udiveně. "To neznám."
"Prostě nahodíš ten svůj proutek a můžeš tam chytit kde co, nejen ryby." prozradil jsem jí tajemně.
"A co? Tseba bonbóny?" zajímala se mlsně.
"No, možná." připustil jsem a nenápadně sbalil do kapsy pár sladkostí.

Dobře. Tady musím říct, že kolem domova jsme mívali hodně kouzelných rájů. Třeba park s trpaslíky, Sad obrů nebo Světlušky, co vstupují do lamp a rozsvěcují je. A musím říct, že i když to zní pro děti nádherně, nikdy to nedělejte. Skončí to totiž tak, že si jdete směrem k parku s trpaslíky, proti vám dospělá žena, ale velmi malého vzrůstu a dítě vám začne ječet a ukazovat na ni: "Tlpaslík! Tlpaslík! Más bonbónek, tlpaslíku?"
Páni, to mne budí ze sna dodnes.

Pak zase potkáte ženu s dlouhými, výrazně barevnými nehty a Viki se snažila za mne schovat a ječela "Halpyje! Halpyje!"
Asi vůbec nejhorší bylo, když jsme potkali ženu s nesmírně vyvinutým poprsím, div, že jí to nevykloubilo žebra a Viki se hlasitě ptá: "Tati, to je ten kentaul? Je to kentaul?"

Takže pohádkové bytosti nám komplet vyhynuly. No jo, to víte, doba ledová je doba ledová. Teď už jsme potkali jen kouzelné skřítky, ale ti se zjevují jen jednou v roce, aby je nemohla nikdy potkat. Skřítci schovávali malá kindervajíčka po hřišti a ona v nich nacházela jednou piškot, jindy ořech, pár mincí do kasičky nebo malinkou hračku či obtisk... Hrozně se jí to líbilo a zajímala se, odkud ty vajíčka jsou. Vysvětlil jsem jí, že je lepší se neptat, ale řekněme, že je skřítci snáší. Ve skutečnosti je pravda mnohem krutější, jenže to by nikdo už po nich nevzal do ruky. Mohu jen naznačit, že tihle skřítci chodí na záchod jen jednou v roce. A náhodou je to v den, kdy se dají po hřištích najít takové dárečky. Náhoda, že? To nic, nedošlo jí to. A i kdyby ano, tříleté dítě to nezastaví, když může být uvnitř BONBON!

Tak. Původní plán byl, že půjdeme k nábřeží, Viki nahodí svůj barevný plastový proutek s velmi dlouhým provázkem, na který jsme někdy uvázali rohlík a nechali kachny dole uždibovat, jenže Viki si vzpomněla, že si nahodí z mostu. A tak jsme chytali na mostě. Kolem mraky aut, všichni koukaj, jak tam někdo rybaří a já si zase představoval, že jsem raději někde jinde. K vylepšení zastavil hned u nás zájezdový autobus plný rodičů s dětmi. Češi to byli.

"Jé, mamí, oni tam chytají ryby!"
"Ty sou blbý." zaznělo od jednoho staršího kluka.
"No tak! Je malá, tak ještě neví, jak se rybaří, jen si tak hraje." napomínala je matka.
Bylo to skoro, jako když bezdomovci sedí nad kanálem s prutem a loví... Asi potkany.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.