Dali jsme si poháry v cukrárně. Čtyřletá Viki si vybrala zmrzlinu v kornoutu. Chvíli sice mezi námi seděla a lízala, ale pak využila nestřežené chvíle a nabrala si z maminčiny porce.
"Huš!" pleskla ji manželka. "To je s alkoholem, to děti nesmí."
"Ale já láda alkohol!" protestovala Viki svým pronikavým hláskem. Mnoho problémů bychom si ušetřili, kdybychom sehnali tlumič na hlasivky. "Doma ho psece jim pozád, ze jo?" A bylo zaděláno. Jednu chvíli si debužírujete na zmrzlině a v druhé už po vás jde sociálka. Manželka hezky zpivoňkovatěla. "Ale nejíš, nikdy jsi alkohol neměla!" řekla nahlas a důrazně, což vypadalo dost průhledně. Snažil jsem se tvářit, jako že bych do dcery nikdy s chutí nenalil flašku rumu, jen aby už spala. Nešlo mi to. "Ale jo, dycky pseci piju od tebe." Manželka šla s barvou do fialek a už o něco tišeji řekla: "Ale kdepak, vždyť víš, že já vůbec nepiju."
Viki si dál lízala zmrzlinu a přitom si mrmlala: "Jó jo, ze nepije, vcela tátovi vyzunkla celou flasku." Což byla pravda, skutečně mi dopila zelený čaj. To ovšem nemělo cenu komukoli vysvětlovat. Rodinka notorů si zašla na něco dobrého. Jen aby konečně zmlkla, že má žízeň a chce alkohol, dala manželka Viki peníze, ať si jde koupit jahodový koktejl. A Viki přišla k pultu, stoupla si na špičky a opět na celou cukrárnu: "Jeden alkohol plosím."
S manželkou jsme na sebe pohlédli, pak ven skrz výlohu, jestli už jde Smrt, a ona nikde. Když ji člověk nejvíc potřebuje, Kráva kostnatá. Změřil jsem si tep, kdyby se chystala aspoň mrtvice.
Prodavačka se na Viki usmívala a po chvilce vybírání jí nalila "koňák" do frťana. Všichni, opravdu všichni jen zírali, včetně nás. Já vím, že jsme jí měli zabránit, zkontrolovat, jestli je třeba prodavačka nějak labilní... Ale spolu s ostatními jsme jen užasle sledovali vítězný krok Viki a jak si u stolu cucla. "Áááá, mňam!" řekla. Ani se neotřásla. Manželka jí to hned vzala, lízla si... Nedala nic znát a beze slova to podala mě. Ochutnal jsem. Vanilková poleva. Prodavačka za pultem se usmívala a jen tak pro sebe si mrkla. Taky měla děti.
Vrátil jsem štamprli prckovi a Viki se zase s chutí napila. Najednou si všimla, že se na ní všichni dívají. V tu chvíli začala blbnout, protože přesně to ona dělá, když se na ní někdo dívá. "Buééé, ble blééé, ga ga ga!" kinklala se, houpala na rukou, až sjela z lavice na zem. Nyní již nikdo nepochyboval, že dostala opravdu koňák a doma chlastá jako kůň. Navíc jsme ji pravděpodobně odkojili tequilou.
Vedle nás seděli dva stařečkové a dědeček nad nějakým diadortíkem tiše zaúpěl: "A jak to, že ona může a já ne?!" Babička s drdůlkem ani nezvedla hlavu a zasyčela: "Buď zticha dědku, ty už sis své vychlastal a vsadila bych se, žes začal ve stejném věku." Děda velmi, ale velmi nešťastně vzdychl. Na galerii byla maminka s asi šestiletým klukem, který svíral zábradlí a začal ječet, že chce taky! "Ty ne, na alkohol jsi ještě malý!" okřikla jej matka. Chlapec zůstal zírat, rukou mířil na Viki a naprázdno otvíral ústa, až z něj vyšlo: "Ale - ale ona je ještě mladší!!" A matka ho zpražila: "To jen tak vypadá, určitě je mnohem starší." Tak hochovi vyschlo. Pořád vrhal na Viki divoké pohledy a kachličky kolem něj úplně závistí zezelenaly.
K dovršení všeho přišli do cukrárny dva městští strážníci. Celý prostor ztichnul a ovládla ho jediná myšenka: "A teď nás všechny zavřou." Každý se věnoval svým dobrotám a ozývalo se jen cinkání lžiček. Strážníci už odcházeli, každý si oddechl, když se jim náhle Viki postavila s frťanem do cesty a zahlásila: "Já mám alkohol!" Pomalu jsem si chystal zápěstí, až cvaknou pouta, ale jeden strážník ji jen podrbal ve vlasech a řekl: "No to se máš." A odešli.
Mezi námi, když se Viki usměje, je tak roztomilá, že by ji asi nechali, i kdyby držela jadernou pumu. To už je takový úděl čtyřletých dětí. S nimi můžete klíďo píďo vykrást i banku. Když jsme odešli z cukrárny, věděli jsme, že je to navždy. Sem už se nikdy nevrátíme.
Možná to s tím alkoholem nebyl tak úplně špatný nápad. Možná bychom měli začít pít. Aspoň abychom tohle zapomněli...
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
