Zřícenina hradu nebo jiná kulturní putování po architektuře nepatří k oblíbeným kratochvílím školkových dětí. Asi proto jsem snažil Viki navnadit vyprávěním, že na takovém hradě je to ohromně zajímavé, aniž bych dokázal uvést jediný příklad kromě kamenů obrostlých mechem.
“Co na takových hradech bývá?” nadhodil jsem, abych zmapoval očekávání.
“Rytíř!” vynesla Viki bleskově. “Ten hlídá vchod a někdy je bezhlavej a má brnění a meč.”
“No vidíš a co dál?”
“Taky tam jsou strašidla, Bílá paní, kostlivci...”
“Strašidla tam snad za bílého dne nepotkáme,” uklidňoval jsem dceru.
“Mně strašidla nevaděj, mně se líbí,” pokrčila Viki lhostejně ramínky. “A taky je tam král a princezna.”
“No...” odkašlal jsem si. “Je to zřícenina hradu, takže jestli tam bude princezna, tak jenom shnilá a plesnivá, je tam už přeci jen pěkných pár set let.”
Viki prohlásila, že princezny jsou krásné, ale já se jen snažil krotit přehnaná očekávání.
“Ale hlavně na takových hradech bývá nějaký poklad,” dovedl jsem ji na půdu, kam jsem budoval cestu. Sbalil jsem doma čokoládové vajíčko, to bude na poklad stačit i na celé dobrodružství.
Viki to opravdu probralo.
“Poklad!” vykřikla a zrychlila. “To je pravda, to je na hradě a my ho najdeme! Ale nevezmeme všechno, aby zbylo i na ostatní. Jen možná něco pro maminku.”
Mamince jistě udělá radost nějaký ten pytlík zlaťáků. Nebo dva.
Nečekal jsem, že závěrečné stoupání bude až tak prudké, musel jsem Viki držet, aby nesjela. Před polorozpadlou branou hradu se mi vysmekla a běžela dovnitř. Hned za vchodem se na patě zarazila před vousatým turistou v zeleném lesním obleku a klackem v ruce místo hole.
“RYTÍŘ!” vykřikla Viki s vyvalenýma očima a hltala fousáče pohledem. “Kde máte brnění?” vypálila najednou.
“V obou nohách, holčičko,” zachechtal se lesní poutník. “V jedné mě brní víc než v druhé, byla to sem náročná cesta.”
Viki se otočila a zavolala ke mně: “Tati, póójď, neboj se, to je rytíř, ale má brnění jenom na nohou, ten neni nebezpečnej. Že nejste nebezpečnej?” ujistila se Viki. To je vždycky nejlepší způsob, jak zjistit případné ohrožení: prostě se zeptat.
Já se tedy neschovával ani tak proto, že bych se bál bájného rytíře, jako spíš člověka s dřevěnou holí.
“Kdepak,” zavrtěl turista se smíchem hlavou. “Já vůbec nejsem nebezpečný.” A když jsem přicházel, tak ke mně zašeptal, aby to Viki neslyšela: “Když beru své prášky pravidleně...”
Také jsem se usmál a rozhodl se věřit tomu, že je to žert. Jak jsem šel kolem něj, ten muž se sukovicí najednou dupnul a udělal na mě: “HU!” Nutno říci, že jsem povyskočil a opravdu se pořádně lekl. Viki z toho mohlo utrhnout, protože ona miluje lekání a bafání. Mně jen proběhla hlavou myšlenka, zda by mi větev na chvíli nepůjčil, že bych ho s ní zdvořile umlátil. Řehtali se mi tam oba. Mizerové.
Na zříceninu dorazili další lidé, a to sice korpulentní paní v červeném se dvěma vycházkovými holemi. Byla zpocená a červená i v obličeji, takže s oblečením splývala. Nemám tušení, jak při pohledu na tuto rozložitou osobu vytanulo Viki na mysli zrovna strašidlo:
“KOSTLIVEC!” vyjekla Viki a zírala na paní.
Žena stála, popadala dech a jen řekla: “Věř mi, děvenko, že jako smrtka se zrovna cítím. To byl strašlivý krpál.”
Za paní dorazil pravděpodobně její manžel, také s holemi.
“DRUHEJ KOSTLIVEC,” okomentovala Viki příchod další postavy, takže nám začala vznikat scéna.
“Jo kostlivec,” rozesmála se žena v červeném. “Tak to až řeknu své dietoložce, tak ji porazí, jak převratné mám výsledky z jednoho výletu. Jsem jen kost a kůže.”
“Hodně, hodně kůže,” podotkl její muž suše, ač sám nebyl o mnoho tenčí, a dostal za tu poznámku holí. Posléze i druhou, protože před první uhnul.
“Ona nám tu rozděluje role,” vysvětlil turista. “Já jsem rytíř.”
Paní řekla, že role kostlivce se jí velmi líbí a srdečně poděkovala malému režisérovi, že to tak nádherně vybral, protože nikdo jiný by jí takovou roli nedal. Její muž opět podotkl, že by mohla hrát kostlivce alergika, hodně, hodně opuchlého, za což si vysloužil dvě rány holí a tentokrát byly obě úspěšné.
Z věže vyšla dívka v dlouhé sukni, velkými brýlemi a silným copem černých vlasů.
“PRINCEZNÁÁÁ!” vydechla Viki nadšeně a ukazovala na ni prstíkem. Dívka se zastavila, chvíli nechápavě sledovala prst, pak se otočila, jestli někdo nestojí za ní, načež také ukázala na sebe a zašeptala: “Jako já?”
Viki natahovala krk a zvědavě se vyptávala: “Nejste plesnivá?”
Černovlasý cop se lehce zavlnil, jak zavrtěla hlavou: “Já doufám, že ne.”
“Ani někde nehnijete?” ujišťovala se Viki.
Chudák holka se nenápadně očichala a zase šeptem řekla, že doufá, že ne. Raději se zeptala, jestli Viki něco cítí.
“Vidíš, tati!” vykřikla Viki a já prosil nebesa, ať se urve klenba a zavalí mne. “Je to princezna! A není plesnivá, ani neuhnije. Táta říkal, že na zřícenině bude princezna leda shnilá, ale princezny jsou mladé a krásné, jako tady tahle, vidíš, tati?” a oběma rukama ukazovala na slečnu, že již jen chybělo to její “TA DÁ!”
Černovláska se náhle rozplakala. Tedy, usmívala se, ale tekly jí po tváři slzy. Možná již dlouho neslyšela, že je mladá a krásná princezna. Viki si ničeho nevšimla, hnala se dál: “My tu hledáme poklad!”
“Jo. A já ho ještě ani nestačil schovat,” zamumlal jsem pro sebe, všem jsem se rychle omluvil a spěchal za ní.
Nahoře na věži se mi podařilo nenápadně položit čokoládové vajíčko, Viki ho s vítězoslavným výkřikem našla a byla spokojená. Vyšlo to.
Sešli jsme dolů... A tam pořád stál rytíř, princezna i oba kostlivci. Usmívali se na Viki a rytíř řekl: “Já, kdybych hledal poklad, tak se podívám támhle k hladomorně!” A ukázal k jámě u zdiva. Viki tam hned běžela a skutečně, na kraji ležel malý, ručně vyřezávaný medvěd. Nádherná práce.
“Medvídek!” volala Viki a hladila ho.
“Já kdybych hledala poklad, tak bych se podívala pod schody,” řekla princezna a celá zářila.
Viki tam zase běžela a skutečně - pod schody našla řetízek se srdíčkem, vypadal jako zlatý.
Snažil jsem se nenápadně vykomunikovat, že si to nemůže nechat, ale slečna prohlásila, že si to rozhodně nechat musí, protože je to úžasná holčička.
“Já kdybych hledala poklad,” prohlásil jeden z kostlivců, ten kostlivec alergik, “tak bych hledala v támhletom výklenku.”
Viki tam běžela a skutečně - pod kamenem tam našla 20 euro. Nepochybně z 16. století. Ještě důrazněji jsem protestoval, že si to nemůžeme nechat, ale kostlivkyně prohlásila, že jí mám koupit spoustu zmrzliny, protože jinak to prožere sama.
Druhý kostlivec se zaraženě zeptal, jestli to byly všechny jejich peníze na jídlo, a zase dostal holemi.
Měl jsem slzy v očích stejně jako princezna, když jsme odcházeli. Zříceniny jsou mnohem úžasnější, než jsem kdy tušil, a vypadá to, že i Viki se začaly líbit. Jen doufám, že na té další nebude vyžadovat tolik pokladů, protože jinak se ty výlety proklatě prodraží.
Každopádně musím říct, že lidé jsou ohromní. Obzvlášť Rytíř, dva kostlivci (jeden z nich je alergik) a princezna.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
