Je mi zle. Chytil jsem snad všechny chlapské smrtelné nemoci: kucinky, rýmičku i teplotku. V mé dvouleté dceři to ale okamžitě nastartovalo altruistiské chování.
Není nic úžasnějšího, když vám třeští hlava jako po opici a dítko se vás zeptá pronikavým hláskem, který by byl schopný prorazit i sklo v Oválné pracovně Bílého domu: "Tatínku, co je? Tatínku, co ti je? Tatínku? Tatínku! Tatínku, tatínku, tatínku, co je? Co je? Co ti je? Tatínku, tatínku, tatínku! Táááátííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí!"
Podařilo se mi pohnout rty: "Jsem nemocný." "Aha." – akceptovala suše. A zmizela. Vzápětí se ovšem objevila a začala na mne rovnat plyšáky. Nejspíš nějaká skupinová terapie nebo se máme společně vypotit. Když jsem z nich měl na zádech pěknou hromádku, takže jsem vypadal jako velbloud od Matella, začal jsem se cítit opravdu lépe. Jako v masovém hrobě.
Tím utrpení neskončilo. Přinesla si hřebínek a začala mne česat. Také jsem dostal sponečky. Vůbec jsem nebyl schopný se bránit. Během procedury mi došlo, proč její panenky vypadají jako onkologičtí pacienti po ozařování. I mě na hlavě vyrazilo pár lysin, pro hřebínek ještě nemá v ručičkách cit. Ale má sílu jako gorila. S malinkým hřebínkem zvládne tolik, k čemu byste jinak potřebovali radlici a traktor. Konečně skončila a mně zbyly na hlavě tři vlasy. Nechám si je pozlatit. Už vím, jak ta pohádka vznikla.
Na chvíli zmizela. Pak přinesla svou deku a přikryla mne. Chtělo se mi plakat, jak dojemně se o mne stará. Můj pupík nikdy nebyl šťastnější a tak krásně v teple, bohužel víc její batolecí dečka s medvídky nestačila zakrýt. Myslím, že jí to došlo, a rozhodla se mne zahřát vlastním tělem. Lehla si na mne a v tu chvíli se Viki rozhodla, že ze mne tu nemoc prostě vymlátí a začala na mě skákat. Ne, že by to tak úplně nezabíralo, bacily to nijak nerušilo, ale rozhodl se mne opustit obsah plic, močáku, střev a i pracně snědená snídaně si začala balit kufry. Jenže skoro žádné nemohla najít, jelikož se ukázalo, že stejné cestovatelské tendence měla i duše. Chtěl jsem umřít.
Nakonec přišla manželka a napomenula dítě: "Viki neskákej po tatínkovi, není to trampolína." Ale nechala ji skákat dál a ještě doplnila: "Je to přece moc dobrá skákací válenda." Slíbil jsem si, že jestli to přežiju a uzdravím se, pojedeme někam na dovolenou, je jedno jestli do tropů nebo do Arktidy. Buď nechám manželku lvům nebo zmrznout. Začal jsem psát závěť. Na náhrobku bych chtěl mít nějaký pěkný nápis. Něco jako:
ZDOLÁN TÍHOU LET
OPUSTIL TENTO SVĚT.
MĚL MANŽELKU I DCERU
PAK ŘEK:
ŽE SE NA TO ...
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
