Psychologické války s dítětem začínají velmi brzy, Již kolem dvou let věku jsou schopné neochvějně stát na svém, nic je nevydráždí a nic je neunaví. Pokud přijdete s taktikou, že se třeba unaví nebo je to přestane bavit, rovnou to vzdejte.
Klasický příklad: dělám snídani, uprostřed přípravy si to přišupajdí Viki a: “Tatí, hamí!” Já se snažím, co můžu, kmitám kolem linky, tak se ani neotočím a odvětím: “A co myslíš, že tu asi dělám? Válcuju plech?”
Kdo může říct, jestli vám dvouleté dítě rozumí? Jestli chápe smysl? Jestli vás vůbec poslouchá? Protože po chvilce zase: “Tatí, hamí!” Tak jen vzdychnu a: “Neruš, vidíš, že teď startuju lokomotivu.” Zase chvíle ticha. “Tatí, hamí!” “Ne, dokud si nedožehlím trenky.” Další chvíle ticha. Zřejmě přemítá, proč si na trenky mažu máslo. Občas totiž dřou.
“Tatí…” – a je to tu zase! “Hamí!” – už jsem se lekl, že neví, jak to pokračuje. “Musíš počkat, než vytáhnu ze dna moře všechny amfóry.” Metrové individuum si ta stojí, šťourá se v nosíku a nezadržitelně nastane další okamžik, kdy pronese: “Tatí, hamí!” “A to tu mám nechat všechny baobaby uschnout? Víš, že je každé ráno před snídaní zalévám. Co jiného bych asi dělal. Ráno. Před snídaní. V době přípravy snídaně. No? No?? ZALÉVÁM BAOBABY!! JAKO KAŽDEJ!”
Viki o trochu ustoupila, spíš jenom proto, aby lépe viděla na kredenc. Rozmázla si pár šušňů do trika, vzdychla, párkrát zatleskala, kdybych ztratil rytmus, nádech a kňučivé: “Tááátíííí…” Bleskově jsem se po ní otočil. Strnula. Dala si ruce za záda a líně se protáhla, ale neřekla nic. S uspokojením jsem se vrátil k práci.
“Háááámíííí” – dokončila štkavě a ručičkama si držela bříško. Jemně jsem se opřel o tupý nůž, takže projel špičkou prkýnko, kredenc a tři šuplata. “Viki, co myslíš? Je dobré rušit tatínka během krmení ledních medvědů? A rozmysli si, co odpovíš!” Viki překvapeně zamrkala a postavila se na špičky. Medvědi? Kde? Kde? Pak zklamaně si opřela hlavičku o kredenc.
“Tutííí…” – vyloudila s pusou do čistého kroužku a škytla: “Humíííí…” Vytáhl jsem nůž a začal zase mazat. “Dobře, dobře, jen přepočítám tyhle tři vagony párátek a hned se do toho pustím.” Viki se sesula na dlaždičky a přitáhla si kolínka pod bradu.
Sehnul jsem se k ní a chytil ji za bradičku: “No tak, hladová princezno, přece bys nesmutnila, najdi si zatím nějakého draka a sežer ho.” Vzal jsem ji do náruče a vyhodil do vzduchu. Začala se smát. Přivinula se ke mně, položila mi hlavičku na rameno a objala kolem krku. Pak trochu ospale mi zaznělo těsně vedle ucha: “Tatí?” “Ano, princezno?” “Hamí…” A tehdy jsem čirou náhodou zjistil, že taková dvouletá holčička se pohodlně vejde pod pokličku šestilitrového hrnce. I s bačkorkama.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
