Testováno na tátovi: Zjevení dítěte

Člověk si prý zvykne na všechno, i na smrt. Zničehonic se objevivší dítě se příchodu Zubaté zatraceně blíží. Nebo zjevení. Když se Ježíš objevil před apoštoly, když už měl být dávno mrtvý a ještě si to naštrádoval zavřenými dveřmi, aby je echt dostal, ty ksichty rodičů, co spatří dítě, u kterého by přísahali, že je uvězněné v postýlce, by se z fleku daly použít na výrazy Prvních učedníků.

Tentokrát Viki nevskočila do místnosti s estrádním: "TA DÁ!" (mimochodem, ten obraz rodičům zůstane vrytý do paměti), ale prostě prošla kolem a řekla: "Ahoj." A šla na záchod. Jen tak. "Ahoj." Dítě, které jsme uložili hluboko do postýlky a spí stejně hlubokým spánkem... Rozum absolutně odmítá připustit, že by to mohlo být ono. E.T. Ano, to by působilo mnohem přirozeněji. Klidně by mohl kolem projít jakýkoli teropodní dinosaurus a žádného rodiče by to nevyděsilo tolik jako průchod vlastního potomka, o kterém jsou přesvědčeni, že je tuhý a uvězněný.

Mám další nový poznatek, že ani nemusíte tajnonočně debužírovat na zmrzlinovém poháru, při kterém nás přistihla minule, je totiž úplně jedno, co děláte. Když dítě konečně usne, při všem budete mít pocit divoké jízdy se striptérkami, alkoholem a možná i nějaké drogy by se daly započítat. Tedy, otcové, netuším, jaký pocit mívají maminky, ale jistě obdobný. Takže když se objeví dítě, je to přesně ten pocit, jako když je přerušena největší jízda vašeho života. A vás přistihli s kalhotkami na hlavě a tanečnicí na klíně. Tedy, otce, netuším, co tak vyvádí maminky, ale jistě obdobně.

Teď řešíme, co s tím. Hlouběji se rošt spustit nedá, shodli jsme se na tom, že je nutné spustit nějaký systém včasného varování, že je netvor mimo klec. Já navrhuji půjčit si poplachové zařízení z jaderných elektráren, které signalizuje únik radiace. Nebylo by to tak úplně od věci, protože já když Viki viděl, tak jsem si trochu prosáknul. A aniž bych chtěl šířit poplašné zprávy, možná i protlačil.

Na Káťu je to moc drsné, jakkoli byla nucena připustit, že kdyby si mohla vybrat, byla by raději, kdyby se ve dveřích objevilo jenom záření gama. Chce ale něco jemnějšího, co by odpovídalo situaci. Jako třeba 300 sirén oznamujících bombardování Berlína. Nevymysleli jsme moc, co dělat, protože přísloví neodpovídají realitě.

Na smrt si zvyknete, na zjevení prcka nikdy.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.