Santa Claus seděl ve velkém hračkářství, ve zlaceném křesle, s mohutným bílým plnovousem a zlatými brejličkami. Na Viki se přátelsky usmíval a pak i zamrkal. Viki vyvalila oči, až se předklonila a užasle vydechla: "SANTA! A u nás!" Popošla k němu blíž, když jí pokynul a zvědavě se zeptala: "Co tu děláte, vy jste přece v Americe?"
"Hou, hou, hou!" zasmál se na ní Santa "No i tady jsou děti, co jim nosím dárky, když si třeba nějaký Čech vezme Američanku..." pravil Santa a poklepal si na koleno "Nechceš si sednout a říct mi, co by sis přála za dárky?"
Viki se nenechala přemlouvat, viděla Santa Clause poprvé v životě, ale hned věděla, co a jak.
"Takže, co bys chtěla od Santy? Tatínek je Američan?" zajímal se a podíval se po mně. Já netuším, proč si mne všichni pletou s cizincem, většinou Britem. Ale Viki to hned osvětlila: "Ne, můj táta je mimoň." odpověděla Viki "Říká máma." doplnila.
"Hoh, hoh, hoh..." zakuckal se Santa, marně se snažil, aby to znělo jako Santovské volání, než jako smích.
"A maminka?..."
"To je ta jeho žencká." řekla Viki.
"Kch, kch, kch..." Santovy vousy na chvíli zakryly celý obličej, který zmizel pod oblekem. "Ty mi dáváš." řekl, když se nadechl.
"Takže můžu dostat dárečky od vás i od Ježíška?" zajímala se Viki.
"Ano, někde to tak slaví, obojí... My se s Ježíškem doplňujeme. Nebo střídáme."
"No to já bych chtěla! Dárky od Santy i od Ježíška!"
"Ano? To je dobře, některé děti si pak stěžují, že mají moc dárků a některé dvakrát..." prohodil Santa.
"Tak to já teda ne. A to přijedete na sobím spřežení? To budete ale muset bejt hodně rychlej!"
"Cože? No já se nezdám, ale zvládnu obejít všechny děti..."
"No ale aby vám neodtáhli sáně i se sobama, u nás je to hned. Jednou u nás byl strejda a říkal, že ti policajti nic jiného na práci nemaj a není kde zaparkovat..."
"Hau, hau, hau..." zakvílel Santa, sundal si zlaté brejličky a začal si otírat oči. "To je dneska zabíračka..." povzdechl těžce a bylo vidět, že má co dělat, aby nevypadl z role.
"Ale třeba vám je neodtáhnou, oni jsou policajti u nás jinak hodný, rozdávaj autům botičky, prý aby jim nebyla zima, říká táta. Tak třeba taky dají všem sobům botičky."
Představa strážců veřejného pořádku, jak přezouvají Santovy soby parkující na střeše byla zřejmě pro Santu zničující.
"Wauhaúúú..." sténal a skoro vůbec se to už nepodobalo Santovskému Hou, hou, hou, spíš trochu jako vytí kojota.
"Ale to je dobře, že se s Ježíškem střídáte, že nejste napůl Santa a napůl Ježíšek, víte jako..." rozvíjela Viki svou představu "že nahoře byste byl vy, ale měl byste dole malinké Ježíškovy nožičky, co by vás ani neunesly..."
"Chrssssfííííí- hééééép..." Santa sevře zlaté křeslo, chvíli to vypadalo, jako by seděl na elektrickém, jak se propnul. Viki si toho nevšímala.
"...nebo že by dole jste byl vy, ale hlavičkou miminka Ježíška... Já teda nevim, jak jiné děti, ale mě by to asi děsilo." zasmála se nervózně.
Santa několikrát zabušil pěstí v bílé rukavici do zlatého opěradla.
"Pomóóóc." zasténal směrem k pokladnám, ale nikdo ho neslyšel, všude plno lidí, mumraj...
"Tak... Tak, co by sis přála, uh, uhm od Santy?" popadl konečně dech.
"Já bych si strašně přála kouzelnou hůlku."
"Kouzelnou hůlku?" opakoval Santa.
"Jo, já bych totiž chtěla vyčarovat noc, já mám noc hrozně ráda, ale vždycky musím spát."
"No... Dobře." řekl Santa Claus, položil Viki na zem, přešel k pokladnám, něco jednomu zaměstnanci pošeptal, ten zmizel a po chvíli se vrátil s krásnou, lesklou, černou hůlkou.
"Vidíš," začal Santa tajemně "tohle je kouzelná hůlka, je černá jako noc a umí noc přičarovat moc dobře. Když jste přišli, bylo ještě světlo, viď?"
Viki přikývla.
"Tak si ji vezmi a řekni kouzlo, abys vyčarovala noc."
Viki obřadně vzala hůlku, rozmáchla se jako dirigent a zvolala:
"Čáry máry kraví moč,
ať je kolem tmavá ňoč.
A ať maminky kozičky
přidaj měsíc, hvězdičkýýý."
Já. Vůbec. Netuším. Odkud. To. Má...
Museli si to vymyslet ve školce.
Nic nezastaví ruch velkého hračkářství, jako dobré zaklínadlo. Všichni zírali a nikdo neměl ani tušení, co se děje. Pak se vše zas pohnulo a každý si řekl, že se určitě přeslechl.
"Nic se nestalo." řekla Viki zklamaně "Pořád je světlo."
"Pojď ven." podal Santa ruku Viki a vyšli spolu ke dveřím. Venku byla už tma, pouliční lampy zářily do mrazivé, prosincové noci. Na nebi zářil jasný, kulatý měsíc.
"Týýýý jóóó!" vydechla Viki a s rozšířenýma očima hleděla na hůlku.
"Tak dobře." řekl Santa Claus a hůlku si vzal. "Tak takovou bys chtěla pod stromeček od Santy?"
"Ano, prosím."
"Tak já si to napíšu." řekl Santa Claus a zase si sedl do křesla. "Ale nezapomeň, že hůlka čaruje jen jednou denně, vždycky se zeptej rodičů, kdy ji můžeš použít. Teď je to tak kolem čtvrtý..."
Viki byla štěstím bez sebe, vykouzlila noc! Konečně bude mít hůlku, se kterou bude moci vládnout dni.
Jen mám určité obavy, že maminka nebude z kouzla až tak nadšená, když její kozičky budou muset pokaždé dělat ten měsíc.
A ještě hvězdičkýýý...
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
