Zrcadlové bludiště. Nebyli jsme v něm už dlouhé, dlouhé roky. A tohle bylo jiné, moderní. Na Petříně vám stačilo dívat se na podlahu a věděli jste, kudy jít, ale tady to bylo jako brána do jiných dimenzí.
Mé prostorové vidění není nic moc, trojrozměrné obrázky jsem v životě neviděl, a co se týče prostorové orientace... Většina mých známých je toho názoru, že pokud jsem někudy přišel, měl bych si pamatovat kudy zpátky. Tak u mne to nefunguje.
Vešli jsme do bludiště. Stál jsem mezi zrcadly, viděl se támhle, támhle, támhle a támhle jsem stál sám k sobě zády, vůbec jsem netušil, kam se dál vydat. Najednou se kolem mne objevilo 6 manželek a řeklo: "Prosím tě, ty jsi jak malej. Jdi tudy," a ukázalo šesti různými směry. To mi pomohlo! Vykročil jsem a vrazil do prvního zrcadla. Za mnou se ozvalo chichotání.
"Já neci jít sama, tati." řekla má tříletá dcera.
"Tak jdi s támhletou holčičkou, co vypadá úplně jako ty. Nebo támhletou. Nebo támhletou," ukazoval jsem kolem sebe.
"To jsem já, tati!" řekla Viki káravě, když jsem zůstal prstem proti jejímu obličejíku.
Byl to zvláštní pocit mít najednou tolik dětí. Docela děsivý. I manželka se mi rozrostla do harému. Což nebylo až tak nejhorší, možná bychom sem mohli chodit častěji. Procházeli jsme bludištěm, asi v půlce se zničehonic proti mně vynořily osmerčata. Osm úplně stejných bráchů. Nevěděl jsem, ze které strany se komu dřív vyhnout a šli na mne ze všech směrů. Vlastně ne, sedm se jich blížilo a jeden odcházel. Raději jsem se přikrčil v rohu, dělalo se mi z toho špatně. Za nimi šlo osm tatínků a osm maminek. Pak ještě přišlo 16 sester. Bylo tam strašně narváno. A já blbec všechny zdravil, protože jsem neměl ánung, kdo z nich je pravý.
Pak už jsem ani nevěděl, koho z nich jsem už potkal a koho ne, protože si byli všichni strašně podobní. To není všechno, celou tuhle rozvětvenou famílii jsem potkal ještě 3x, protože chodili tam a zpátky. Řeknu vám upřímně, krmit bych to doma nechtěl.
Takhle mi stačilo, když přišlo osm Viki a řeklo, že má hlad. Dal jsem každé sušenku, celkově jednu, ale bylo to jako zázračné rozmnožení chlebů. Sem by mělo někdy přijít Řecko s rozpočtem.
Po půl hodině bloudění jsme vyšli ven a byli úplně zblblí. Já třeba pořád čekal na zbylých 5 manželek a 5 dcer. Absolutně nejvíc si to užívala Káťa, která co chvíli volala na Viki na ulici stejně jako v bludišti: "Pozor, Viki, sklo!" a Viki se zarazila, hmatala před sebou, až se rozhodla pro další směr cesty. Jedna paní se velmi divila, proč ji to dítě osahává, jestli je pravá nebo zrcadlo. Ale zasmála se a neřekla nic. Zřejmě si myslela, že je nějak psychicky narušená.
Jako my všichni.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čůrají nevěsty?“, nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
