Nevím, kde na to kluci přišli, ale vyrukovali na mě s tím, že by chtěli ještě jednoho brášku. Nevinná poznámka pronesená během večeře, kterou bych normálně se smíchem odbyla a tím ukončila případnou debatu dříve, než by stihla začít (protože za mě je odpověď jednoduchá – ani omylem), se nějak zalíbila mému muži.
K mému zděšení před večeřícími syny prohlásil, že on by taky ještě jednoho kluka bral. A nejsem si jistá, jak moc to myslel v žertu. Samozřejmě mě neminula předlouhá diskuse na téma, proč si další miminko nepořídíme („A to ho budeme mít na balkóně?“ „Jooo!“ „Taky byste na tom balkoně mohli skončit vy dva...“ „Jooo!“).
Jako malá holka jsem samozřejmě snila o velké rodině (a která z nás ne?), o šesti dětech (tři holky a tři kluci), spoustě psů a koček u velkého domu (co si budeme namlouvat – u velkého zámku). Jenže realita je trochu jiná. Nakonec mi přišly dvě děti úplně ideální, i když že je budu mít najednou, s tím jsem už tak docela nepočítala.
Samozřejmě mi hlodá v hlavě, že až budou kluci větší a samostatnější, možná bychom si mohli třetí dítě pořídit. Holčičku. Obraz toho, jak se můj muž dme pýchou, když drží v náruči svou malou princeznu, do toho představa mých synů, kteří pro svou sestřičku udělají první poslední a budou ji chránit, a jak se konečně můžu „vyřádit“ nad dětským oblečením, je prostě velké lákadlo.
Za nějakých pět šest let uvidíme. Což je ostatně přesně to, co jsem řekla svému muži, když se mě po oné debatě zcela vážně zeptal, jestli bychom si přeci jen ještě jedno dítko nepořídili. Moji kluci svého tátu prostě nezapřou...
Sledujte nás na sociálních sítích:
