Vybrat jméno pro miminko je hotový boj. To můžete přečíst všechny chytré rady a články na toto téma, ale stejně se nakonec s partnerem pohádáte, protože o tom, jak se robátko bude jmenovat, má každý úplně odlišné představy. A kompromisy se zrovna v téhle otázce dělají hrozně špatně.
My se tehdy s Pavlem skoro rozvedli – a to jsem ještě ani nebyla těhotná, jen jsme na miminku „začali pracovat“. Kamenem úrazu bylo jméno pro holčičku. S klukem jsme to měli snadné – můj i Pavlův dědeček se jmenoval Jan, a protože oba hráli v našich životech důležitou roli, rozhodli jsme se jejich památku uctít tím, že po nich pojmenujeme případného syna. Ale s holčičím jménem byl kříž. Ani naše maminky, ani babičky se stejně nejmenovaly, já nechtěla, aby dcera dostala jméno Petra, a navíc jsem měla jméno pro holčičku vymyšlené už od dětství. V mých představách to vždycky byla Anička. Ovšem ne v Pavlových. Ten prosazoval Markétu (tak se jmenovala moje úhlavní nepřítelkyně ze základky), Alici (tu má jedna z mých nejlepších kamarádek) nebo Denisu (jen přes mou mrtvolu, ani nevím proč). V záchvatech pláče jsem si už představovala, jak se rozvádím a jako svobodná matka si svou holčičku pojmenovávám tak, jak jsem vždycky chtěla.
Osud to vyřešil za nás. Když už jsme se konečně shodli na Lucince a já otěhotněla, potěšil mě gynekolog zprávou, že čekám dvojčata. A celé martyrium začalo nanovo. Naštěstí jsme s hádkami počkali do doby, než bylo jasné, že to budou kluci. K Janovi tedy přibyl Jáchym. Možná, že mě hormony nějak zklidnily, protože jsme tohle jméno vymysleli za jediný večer. A stejně jsem ráda, že se ta Lucie nakonec nerealizovala…
Sledujte nás na sociálních sítích:
