S manželem jsme oslavili 11. výročí od svatby (bože, to to letí). Není sice kulaté, ale i tak je co oslavovat. Když už nic jiného, můžeme svorně říci, že je to nejdelší vztah, který jsme v životě měli. Vždycky se bráním nějakému bilancování, protože by to vypadalo, jako by byl vztah u konce, a to nemám v plánu (ostatně doufám, že ani Pavel). Ovšem čemu bych se rozhodně nebránila, je nějaká ta romantika.
Ne že bych za těch 14 let, co se známe, nevěděla, že moje a Pavlovy představy se na tomto poli silně odlišují. Zatímco já bych si představila večer bez dětí, procházku nočním městem a očichávání rozkvetlých stromů v parku, dobrou večeři a pak nějaké to intimno, můj muž naplánoval večer v kině. S oběma kluky, samozřejmě. Ano, dostala jsem krásnou kytku (i když to nebyly rozkvetlé větve) a večeře stála za to (i když byla ve čtyřech, ne ve dvou), ale přeci jen…
Když jsem si postěžovala holkám z redakce (doma bych si netroufla), Lea byla toho názoru, že můžu být ráda, že si Pavel vůbec vzpomněl, Zorka mi vyjádřila tichou účast a Bára, která je čerstvě vdaná, se jen zahleděla kamsi do dáli a zasněně si představovala, jaké to bude, až budou mít 11. výročí s manželem oni.
Tohle mě vždycky pobaví – jak jsme v redakci úplně rozdílné. Možná proto si tak rozumíme. Víme o sobě navzájem snad všechno. Upřímně řečeno nevím, jestli to takhle mají chlapi taky. Vždycky se tvrdí, že mužské přátelství je mnohem silnější než ženské, ale já tomu nevěřím. Jen (trochu pokrytecky) doufám, že můj muž nevypráví svým kamarádům takové podrobnosti z našeho intimního života, jako já holkám.
Sledujte nás na sociálních sítích:
