A máme opět na dohled školní rok. Nemá cenu rozepisovat, co si o této skutečnosti myslí děti – jednak se tím ty moje (a předpokládám, že ani ty vaše) nijak netají, jednak si ještě sama dobře pamatuju, jaké „nadšení“ jsem koncem srpna vždycky cítila.
Blížící se první září je totiž celkem zápřah i pro rodiče. Nejenže mají doma dvě otrávená individua, která odmítají byť jen kouknout na kalendář, aby názorně neviděla, kolik dnů z prázdnin ještě zbývá, ale začínají přicházet první pokyny ze školy. Sešity, pomůcky, učebnice, pracovní sešity... Člověk se pomalu bojí otevřít e-mail. A pak už jen kouká, jak rychle mizí peníze z účtu.
Přičtěte totiž ještě fakt, že Honzík potřebuje nový batoh („Ale ne modrej, mami, černej, a aby na něm bylo něco ze Star Wars.“ – při těch cenách ani omylem) a že Jášův penál vypadá, jako by s ním přinejmenším vytřel tělocvičnu poté, co s ním několik hodin hrál basketbal („Já nevím, jak se to stalo, vážně ne!“ „No neříkej mi, že nevíš, jak jsi mohl ten penál takhle zničit!“ „Nevím, no. Já bych chtěl ten třípatrovej, mami.“ – jelikož vím, jak bude za chvíli vypadat, ani omylem).
Taky mě trochu děsí všechno to vyzvedávání ze školy/družiny/odvoz na kroužky/vyzvedávání z kroužků apod. Sice se celkem spravedlivě dělíme s manželem, ale i tak se kvůli tomu občas stihneme pohádat. A když už jsem zmínila ty kroužky, to bude také ještě zajímavé. Máme dohodu, že budou dělat jeden sport a jeden další kroužek. Já si představovala třeba hru na hudební nástroj, keramiku nebo malování, dneska jsem ráda, že jsem je byla schopná přesvědčit, aby chodili na angličtinu. Ale třeba budu letos mile překvapená.
Sledujte nás na sociálních sítích:
