Kamenné stolky, stříbrné židle, kamínky pod nohama, všude kolem stromy a vedle velké hřiště, místní vyhlášená restaurace oplývala skoro lázeňskou atmosférou. Sedělo se velmi příjemně, měli jsme objednáno a když přinesli Viki jídlo, manželka byla jako obvykle na toaletách. Zvedl jsem se a našel Viki na hřišti, ať si to jde sníst, než jí to vystydne.
Vrátil jsem se k našemu stolku, začetl se a až po nějaké době jsem zase vzhlédl, kde ta Viki je a co, že stále nejí. Rozhlédl jsem se. Na hřišti jsem ji neviděl. Jak jsem se otáčel, náhle jsem strnul. Viki již seděla a jedla. Ale u jiného stolu. Hned za námi seděla jiná rodina, také z celého osazenstva tam seděl jen otec, také začten, jako obvykle bývám já, jen místo tabletu byl skrytý za velkými novinami.
"VIKI!" sykl jsem tiše.
Vzhlédla s pusou těsně u talíře, jak si tam překotně cpala ovocné knedlíky, jen aby rychle byla zpátky zase na hřišti.
"Jídlo máš tady! To není tvoje!"
Podívala se na noviny, pak na mne a vyvalila oči. Sousto se jí vzpříčilo v ústech. Přestala žvýkat a zmateně gestikulovala, jako jestli to, co snědla, má zase vydávit na talíř. Mimicky jsem jí naznačil, ať jí to ani nenapadne. Viki se již chtěla odplížit k našemu stolku, když vedlejší otec otočil stranu novin, podíval se na ni, udělal takové "No, no." a četl si dál. Viki se vůbec nehýbala. A vzápětí se jako myška prosmýkla na svou židli.
"Promiň, tati, já si vůbec nevšimla." šeptala zkroušeně.
Než jsem stačil odpovědět, přiběhl z hřiště oprávněný jedlík, což byla o něco mladší holčička. Sedla si na židli po Viki, na rozdíl od medvídků se ničemu nedivila, jako kdo to seděl na mé židličce nebo kdo to jedl z mého talířku a pustila se do jídla stejně rychle, jako předtím Viki, aby také byla zpátky na hřišti. Všechny dětí jsou stejné. Její tatínek zase obrátil list novin, podíval se na ni a zabručel:
"Přestaň tu pořád běhat a v klidu si to sněz."
"Ale já teď přišla." odpověděla holčička.
"No to víš, že jo." zasmál se tatínek.
Přemýšlel jsem, jak sousednímu stolu sdělit, že jim naše dcera navštívila stůl a obsloužila se jak srna u krmítka, než jsem to ale stačil vymyslet, vedlejší holčička zakňučela: "Já mám ještě hlad."
"Prosimtě," vyprskl otec za novinami "teď jsi snědla čtyři knedlíky."
"To byl jeden." protestovala holčička.
"Ale no to víš, že jo."
"No vážně byl jenom jeden." trvala na svém.
"Tak ty tři šly za tebou na hřiště a pořád tě hledají." uzavřel tatínek.
Jejich maminka se vrátila. A má žena také. To byla synchronizace. Rychle jsem jí vysvětlil, k čemu došlo. Manželka zbledla a zazírala na Viki, která se ne příliš nadšeně rýpala ve svých těstovinách.
"Já mám ještě hlad." hlásila holčička mamince.
S manželkou jsme u našeho stolu zkameněli.
"Teď snědla čtyři knedlíky." informoval maminku otec a odložil noviny.
"Ne, to byl jenom jeden." tvrdila holčička neústupně.
U našeho stolu jsme se začali potit.
Viki neposlouchala, jen zafňukala: "Mě tohle nechutná. Já bych si dala ještě ty knedlíky." a otočila se k vedlejšímu stolu, jestli tam něco nezbylo.
"Proboha to ať tě ani nenapadne a nedívej se tam!" šeptala důrazně maminka.
"Byly to čtyři knedlíky, viděl jsem to, když je přinesli." napomínal dceru otec.
"Ne. Jeden." Ta holka byla úplně umanutá.
"Ani si nemapatuješ, žes je snědla, jak jsi tu odbíhala."
Má žena dala hlavu do dlaní a hleděla na Viki. Podívala se na mne a v očích měla výraz "Proč se tohle musí stávat pořád nám?".
"A nesnědl jí to někdo?" nadhodila maminka a rozhlížela se po okolních psech, zda některý nemá tlamu od jahod.
V nás by se v tu chvíli nikdo krve nedořezal. Manželka se přebarvila z bílé do ruda. Jestli mi ještě zmodrá, může tu dělat trikolóru.
"Ale prosimtě." odfrkl otec "Celou dobu tu sedím, ona to snědla, viděl jsem jí."
Ulehčeně jsem si vydechli. Máme svědka. Káťa po mně šlehla očima a sykla: "Všichni chlapi jste stejní."
"Ale já bych si opravdu dala spíš ty knedlíky." pravila Viki mlsně a znovu se zadívala na holčičin talířek.
"Nedívej se tam!" šťouchla do ní maminka.
"To je stejně divné, že jí čtyři knedlíky nestačí." řekla vedlejší matka zachmuřeně.
"No jo, roste nám, co spořádá, to rychle vyběhá." poznamenal otec klidně, opět za novinami.
Přišel k nám číšník a zeptal se, jestli je vše v pořádku. Řekli jsme, že ano. Více méně... A má žena hned vyhrkla, že zaplatíme. Pak sykla ke mně: "Běž zaplatit i za ně."
A tak jsem šel. Rychle jsem dojedli a zmizeli. Takže druhá rodina, ať už dceru dokrmili nebo ne, na konci zjistila, že měli jídlo zdarma.
A vůbec netušili proč. Ale možná je napadlo, že to za ně zacvakal nějaký toulavý pes, co měl mordu celou od jahodových knedlíků.
Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.
© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!
Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar
S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.
Sledujte nás na sociálních sítích:
