Kanadští vývojoví psychologové objevili zajímavou vlastnost u batolat ve věku osmnáct měsíců. Tak malí jedinci už totiž dokážou chápat, že výraz v obličeji ne vždy musí odpovídat emocionálnímu naladění jeho nositele. A přestože se dospělý po nepříjemném zážitku tváří stoicky – vyrovnaně –, uvnitř cítí smutek. A ony se ho snaží utěšit.
Doktorka Sabrina Chiarellová z Concordia University v Montrealu provedla několik experimentálních výzkumů s jednasedmdesáti batolaty ve věku osmnáct měsíců. Většina dětí ještě nemluvila, a tudíž byly jejich chování a emoce analyzovány z hlediska nonverbální komunikace a postojů. V pokusu byl školený herec okraden. V polovině případů pak projevoval emoce v obličeji, v polovině se naopak tvářil stoicky.
V obou případech děti trávily stejný čas sledováním scény, dívaly se opakovaně na hercovu prázdnou ruku a jeho tvář a také na rodiče, aby se ujistily, že je vše v pořádku. Ačkoli smutný obličej herce strhával jejich pozornost více než ten stoický, po negativním zážitku herce – okradení – dítě projevovalo u obou případů stejnou ochotu pomoci a také situaci stejně imitovalo.
„Děti tohoto věku už chápou, že smutek je mnohem vhodnější reakcí na negativní zážitek, ale také že neutrální výraz neznamená, že ta osoba je nedůvěryhodná. Experiment dokazuje, že osmnáctiměsíční batole po negativním zážitku považuje neutrální výraz stejně vhodný jako smutný výraz, nicméně batolata jsou velmi citlivá na emocionální výraz v obličeji a silně na něj reagují,“ tvrdí doktorka Chiarellová.
Sledujte nás na sociálních sítích:
