Už jsem dost velký aneb Kdy dát dítěti klíče od bytu

Okolo třetího roku je dítě velice zvídavé a touží dozvědět se co nejvíce o okolním světě. Jeho neustálé Proč? mu pomáhá se v tomto světě orientovat a třídit poznatky. Hrami si pak poznatky zkouší v praxi. K nejoblíbenějším hrám malých prcků patří symbolická – předstírání, že je něco „jako“. Jako malá jsem měla s rodiči takovou hru, že když jsme někam šli, dělala jsem nejlépe už od domovních dveří, že jsem „cizí“. Šla jsem dva metry před nebo za rodiči, koukala, kde co lítá a dělala jsem, že se neznáme. Nastoupili jsme do stejné tramvaje, já si sedla několik sedaček před ně a pak vystoupila na stejné zastávce, já se správně rozhlédla přes ulici a podobně. Byla to docela dobrá hra, já jsem byla pyšná, že jsem děsně samostatná a velká holka. Zároveň jsme se neustále sledovali a rodiče ze mě pochopitelně nespustili oči ani na vteřinu.

Nechte dítě vám pomáhat

Mnoho rodičů toto období prožívá těžce, protože si myslí, že potomek je moc malý a věci nezvládne, nebo že si může při určité činnosti ublížit, případně něco rozbít. Ale dítě už je naopak docela šikovné. Zkuste mu dát prostor a podpořit ho, aby si mohlo některé věci vyzkoušet. Podle odborníků se samostatnost dítěte se nejlépe rozvíjí při nejběžnějších denních činnostech. Například při oblékání necháme potomka, ať si vybere, co na sebe (třeba ze dvou triček), necháme ho si třeba obout boty, nasadit rukavice a podobně.

Měli byste si hlavně uvědomit, že je důležité, aby dítě mohlo napravit svou případnou chybu a poučit se z ní. Když si splete levou botu s pravou, budou ho tlačit, musí si je přezout a příště (nebo po pár pokusech) už si na to dá pozor a naučí se to. Stejně tak se chováme v dalších běžných činnostech. Děti milují podílení se na běžných domácích pracích (dokud nezjistí, jak je luxování, utírání prachu a dennodenní vaření náročné). Nechte si od něj pomoct.

Dejte třeba těstovinový salát do plastové mísy, aby se náhodou nerozbila, a svěřte potomkovi práci vrchního míchače. Možná budou těstoviny po celé kuchyni, ale malý bude štěstím bez sebe, že pomáhal s přípravou večeře. Když ho navíc pochválíte u stolu před nastoupenou rodinou, bude v sedmém nebi. Zkrátka měli byste ho co nejvíc zapojovat do činností a povídat si s ním o tom, poradit mu. Že bude krouhat bramboru půl hodiny? Nevadí. Hlavně by rodiče neměli říkat: „Na to jsi ještě malý“. V rodině mého otce bylo heslo „hlavně nepřechválit“. Jako malý tak spíše dostával výprask, než že by ho někdo za jeho dovednosti pochválil. To je ale podle odborníků velmi špatný přístup. Dítě je naopak potřeba chválit – za všechno a vždy, když se projeví jeho samostatnost. Jedno, jestli za to, že šlo na nočník, samo se obléklo, najedlo, nebo si poklidilo hračky.

Kdy dát dítěti klíče od bytu

A jak dál? Vaše dítě chce s postupem času zvládat stále více věcí jako dospělí. Už mu nestačí, že rozezná pravou botu od levé a že správně prostře příbory a talíře u stolu. Začne chodit do školy a s kamarády ven po vyučování. A vy buďto můžete vysedávat u okna, pozorovat ho a čekat, kdy dorazí, nebo mu dát klíče od bytu. Tento okamžik je pro dítě velkým momentem, protože mu tak rodiče přiznávají, že už je velké, samostatné a že mu věří. Moment předání klíčů od bytu je velmi dobrou příležitostí, jak stanovit přesná pravidla odchodů a příchodů.

Připravte jej na nouzové situace

Důležité je vyzkoušet, že dítě umí bezpečně odemknou, zamknout byt a poraďte mu, kam klíče schovat, aby je neztratilo. Stejně tak mu řekněte, kdy a v kolik hodin se vám má hlásit, zavolat a podobně. I když má potomek mobilní telefon, trvejte na tom, ať vám volá z pevné domácí linky po příchodu ze školy, budete tak mít jistotu, že je opravdu doma.

Stanovte pravidla a udělejte jakási „domácí bezpečnostní“ opatření. Například je pravděpodobné, že dítě někdy klíče ztratí, proto raději mějte nějaké v záloze. Můžete se domluvit se sousedkou, že kdyby se něco dělo, může na ni potomek zazvonit a podobně. Pokud bydlíte v docházkové vzdálenosti od školy a do stejné školy chodí více dětí z okolí, domluvte se s ostatními rodiči a své ratolesti posílat do školy společně. Já jsem například chodila celou první třídu za ruku s Patrikem, protože chodil do stejné třídy a bydlel ve vedlejším domě.

Důležitá je důvěra

Dejte dítěti najevo, že mu důvěřujete a spoléháte na něj. Svěřte mu peníze a poproste ho, zda by cestou ze školy udělal drobný nákup. Ale chtějte vidět účtenku a vrácené drobné. Zkrátka metoda důvěřuj – prověřuj. Pokud ale potomek z nějakého důvodu nesplní, nezavolá, zapomene, rozhodně upusťte od tvrdých trestů a řešte věci spíše domluvou a dalším pokusem, aby mělo dítě možnost si chybu uvědomit a napravit ji. Bude to chtít trpělivost, toleranci a více času, ale vychováte zdravou, sebevědomou osobu, na kterou se můžete spolehnout.