I když většina krajiny stále ještě leží pod příkrovem sněhu, řada z nás už se v myšlenkách upíná k prvnímu jarnímu slunci. K tomuto období, kdy se příroda po dlouhých zimních měsících opět probouzí k životu, neodmyslitelně patří oslava jara, která je v křesťanském světě spjata s Velikonocemi a jejich tradicemi – pletením pomlázek, malováním kraslic či pečením velikonočního beránka. Neméně zajímavé a pestré tradice spojené s tímto ročním obdobím ale můžeme nalézt i mimo křesťanský svět. Podívejme se třeba do Íránu, na Filipíny, do Barmy nebo Číny.
Perský nový rok v Íránu
V den jarní rovnodennosti našel své pevné místo asi největší íránský svátek Nourúz. Nejedná se o Velikonoce v našem slova smyslu, ale o oslavu nového roku. A tomu odpovídají i přípravy na něj. Jeho tradice sahá do doby před příchodem islámu a v mnohém si nezadá s našimi Vánocemi. Stejně jako u nás na Štědrý den se u příležitosti svátku Nourúz schází celá rodina a společně oslavuje den, k němuž se váže mnoho zajímavých pověr a tradic.
S oslavami perského nového roku se můžeme setkat v zemích Předního východu a Střední Asie (od Turecka přes Ázerbájdžán a Gruzii po Afghánistán či Uzbekistán), ale např. také u některých skupin obyvatel Balkánu, v Albánii, a dokonce i mezi etnickými menšinami v západní Číně.
A jak tento svátek probíhá?
Nejstarší člen rodiny přivítá nový rok, přečte úryvek z Koránu a nabídne všem sladké zákusky. Děti dostávají stříbrné a zlaté mince a dárky. Také při oslavách Nourúz, podobně jako u nás o Štědrém dnu, se věnuje velká pozornost přípravě svátečního stolu. Chybět na něm nesmí tzv. „sedm S“ (haft sín), tedy sedm předmětů začínajících v perštině na „s“ (sabze = naklíčená pšenice nebo ječmen – symbol znovuzrození, samanu = sladký puding uvařený z pšeničných klíčků – symbol hojnosti, síb = jablka – symbol krásy a zdraví, sendžed = sušené plody „divoké olivy“ – symbol lásky, sír = česnek – symbol lékařství, somáq = koření sumaq čili sušené plody škumpy koželužské – symbol barvy východu slunce a vítězství boha nad ďáblem a serke = ocet – symbol dlouhověkosti a trpělivosti). Na stůl neodmyslitelně patří také kvetoucí hyacint, zrcadlo (odráží světlo a radost z nového roku), dvě zlaté rybky (svěžest, život), svíčky (štěstí nebo živel ohně). Nechybí ani kniha poezie, nejčastěji z pera národního básníka Háfeze, a samozřejmě Korán.
„Podobně jako my, také Íránci zdobí vařená vejce, jež symbolizují zrození nového roku, a málokterý Peršan na tradiční novoroční stůl nepoloží mince, zajišťující prosperitu. Výsledkem je bohaté a pestré zátiší, bez kterého slavit příchod nového roku prostě nejde. Podobně, jako je naší chloubou ozdobený vánoční stromeček, se Íránci pyšní krásou svého novoročního stolu,“ popisuje další místní zvyky Jana Tomíšková, orientalistka se specializací na Írán a průvodkyně, a dodává: „Smyslem těchto tradic je čekání na okamžik jarní rovnodennosti, tedy 20. 3., kdy nový rok skutečně začíná.“
Třináct dní po Nourúz, v den Sízdah Bedar, vyrážejí všichni Íránci na piknik, protože zůstat v tento den doma přináší podle místní pověry smůlu. Nakonec vhodí do řeky vzrostlé „sabze“, které do sebe vstřebalo všechny nemoci a smůlu, a tím se na celý rok zbaví všech neduhů a neštěstí. Nepřipomíná vám to naše házení Morany do řeky? A aby těch podobností nebylo málo, drží se v tento den také tradice zvaná „lež třináctého“, která odpovídá našemu „aprílu“.
O něco blíže našim jarním tradicím se zdá být svátek, který můžeme v překladu nazvat „středeční slavnost“ (čaháršanbe súrí) a dá se přirovnat k našemu pálení čarodějnic a Halloweenu dohromady. Zahajuje několikadenní oslavy Nourúzu a ke zvyklostem, které jsou s ním spojeny, patří například skákání přes oheň, aby se dotyčný zbavil všeho zlého a získal do nového roku zdraví a štěstí. Děti pak, jako u nás o Velikonocích, obcházejí domy, bouchají lžícemi do hrnců a poklic a koledují.
Křesťanské Velikonoce na Filipínách
V Asii je jen málo zemí, kde se ke křesťanství hlásí významnější menšina obyvatel, nebo kde je dokonce majoritním vyznáním. Jednou z těchto zemí jsou Filipíny, původně španělská a později americká kolonie. Velké slavnosti, procesí a pevná víra v Ježíše Krista se stala nedílnou součástí místní kultury. Filipínci navíc původní víru rozvinuli a přizpůsobili ji místnímu chápání a zvyklostem. Jeden z největších svátků křesťanského kalendáře se tak dočkal „upravené“ filipínské verze. Především v San Fernandu, městečku ležícímu na sever od hlavního města Manily, se každoročně koná specifická oslava Velikonoc. Místní mladí muži se bičují do krve a poté se nechávají přibít na kříž, aby dokázali sílu své víry a sdíleli bolest, jakou prožil Spasitel. „Tento zvyk byl sice představiteli zdejší katolické církve opakovaně odsouzen jako barbarský, nezdá se však, že by místní brali tento názor v potaz a že by tato tradice měla vymizet. Právě naopak – krvavá podívaná přitahuje každoročně stále více návštěvníků a turistů,“ popisuje filipínské specifikum Miloš Podpěra, ředitel CK China Tours.
Vodní svátky buddhistů
V Barmě, jedné z nejsilněji buddhistických zemí světa, se přibližně ve stejné době můžeme setkat se svátkem thingyan, který západní turisté často nazývají „vodní festival“. Je spojen s oslavami buddhistického nového roku, který připadá v různých zemích jihovýchodní Asie na období mezi 13.–16. dubnem. S podobným svátkem se pak samozřejmě setkáváme i na dalších místech jihovýchodní Asie – například v Thajsku (kde nese název songkran), Laosu (pi-mai), Kambodži (chaul chnam thmey) a také v provincii Jün-nan v jižní Číně. Tento svátek, který se přinejmenším v Barmě koná v době největších veder, je spojen se zvykem polévání ostatních vodou. Přestože se jedná původně o rituál očištění a samotné polévání má být spíše pokropením symbolizujícím očištění, úctu a požehnání, horké klima přímo vyzývá k bujařejším vodním oslavám. V praxi se tak jedná o svátek, při kterém často na náhodných kolemjdoucích nezůstane nit suchá a přívalu vody se nevyhnou ani projíždějící auta, což samozřejmě vyvolává nebývalé veselí u těch, jimž se přesný zásah podařil. V této roční době si však s mokrým oblečením nikdo hlavu neláme. Jako u většiny svátků spojovaných s jarem je i zde důležité odhodit staré věci, které by v následujícím roce přinášely svému vlastníkovi smůlu.
Během oslav nového roku se odehrává v klášterech a u stúp řada náboženských obřadů théravádového buddhismu. Je také obvyklé, že mladí lidé chodí na návštěvy ke svým starším příbuzným a prokazují jim úctu. V Kambodži existují „vodní svátky“ dokonce dva – jedním z nich je již zmíněný svátek spojovaný s oslavami nového roku, druhým pak bon om thook, týkající se obrácení toku řeky Mekong, která svou vodou zásobuje jezero Tonlé Sap, ten však připadá na podzim.
Svátky jara v Číně a Vietnamu
Čínský nový rok, Čchun-ťie, znamená v doslovném překladu „svátky jara“. Tyto oslavy, které se řídí podle lunárního kalendáře, ovšem přicházejí na řadu o něco dříve, zhruba mezi koncem ledna a polovinou února. Se stejnou intenzitou jako v Číně se čínský nový rok slaví i v čínských komunitách po celém světě a také ve Vietnamu.
Období jara zkrátka v každém z nás vyvolává radost a chuť slavit nový začátek, znovuzrození a obnovu života, a jak vidno, ani příliš nezáleží na tom, odkud pocházíme či jaká víra je nám blízká.
Sledujte nás na sociálních sítích:
