Ještě před 25 lety jsme každý snímek pečlivě zvažovali. Čemu věnovat jedno z políček na 36snímkovém filmu? Pak přišly digitální fotoaparáty a odstartovaly éru zběsilého focení. Ovšem to pořád ještě nebylo nic v porovnání s dneškem, kdy máme všichni foťák po ruce 24 hodin denně ve svém mobilním telefonu.
Ačkoli by se mohlo zdát, že stovky fotek a selfíček jsou neškodné, psychologové si to tak docela nemyslí. Někteří dokonce tvrdí, že nám neustálé dokumentování všeho možného spíše škodí. Jak?
Méně si pamatujeme
Zní to trochu nelogicky – snímky přeci pořizujeme, abychom si uchovali na danou věc, místo či člověka vzpomínku, no ne? Jenže jak se zdá, náš mozek takhle nepřemýšlí. Alespoň to vyplynulo z experimentu kognitivní psycholožky Lindy A. Henkel. Podle ní při fotografování objekt nezkoumáme a neprohlížíme si ho, prostě bezmyšlenkovitě pořídíme jeho snímek. V rámci pokusu vyslal tým Lindy Henkel skupinu dobrovolníků do galerie. Účastníci dostali za úkol určité obrazy nafotit a určité si jen prohlédnout. Když pak měli popsat, co viděli a jaké detaily si pamatují, u obrazů z fotek toho věděli jen málo. To možná vysvětluje, proč nad některými snímky marně vzpomínáme, odkud pocházejí a proč jsme je vlastně pořídili…
Rozbíjíme přátelství
Jste fanoušky takzvaných selfie fotek? Nemine pár dní, abyste nějakou nesdíleli na sociálních sítích? Pak si možná zaděláváte na problémy se svými přáteli. Alespoň před tím varuje psycholog David Houghton. Neustálé sdílení sefíček totiž může vyústit v nepříjemnou situaci – na své přátele začnete působit jako narcistická osobnost, s níž chce mít co do činění málokdo. Ztratit přátele jen kvůli fotografiím je docela škoda…
Všeho moc škodí
Kdykoli otevřete počítač – a sociální sítě především –, vyvalí se na vás stovky a stovky fotografií. Jen málokteré z nich skutečně vnímáme a většina nás ani nijak nezaujme, tvrdí Rebecca Macmillan. Už nás neláká prohlédnout si další snímky dětí našich známých, 60 fotek z dovolené našich kolegů, nad snímky z Vánoc jen kroutíme hlavou a prakticky nerozeznáme jeden od druhého. Stejně si žádnou fotografii nezapamatujeme. Navíc je snadné nechat se „
vtáhnout“ do koloběhu sdílení vlastních fotek (které ovšem málokoho v té záplavě zaujmou). Kromě toho podle Rebeccy hrozí, že podobně budeme vnímat i své skutečné okolí – přestaneme si všímat detailů a krás.
Neprospíváme dětem
Fotíte své potomky prakticky při každé příležitosti? Pak byste podle Davida Zweiga měli zvolnit. Už poměrně malé děti totiž mohou vykazovat známky posedlosti fotografiemi. Neustálé prohlížení snímků, na kterých jsou zachyceny, jim pak může narušit proces uvědomování si sebe sama (navíc se budou až příliš zaměřovat na svůj vzhled, stanou se k sobě příliš kritickými apod.). Kromě toho jsou děti nuceny před objektivem častěji předstírat („usměj se“, „postav se tam a tam“, zatvař se tak a tak“) a hrát. A ani to podle Davida Zweiga vývoji jejich osobnosti zrovna neprospívá.
Sledujte nás na sociálních sítích:
