Pohádkové příběhy k dětství neodmyslitelně patří. Už od počátku věků. Co si budeme nalhávat, příběhy, nejen ty pohádkové, nás pak provázejí celý život. V podobě knih a filmů pak činí náš život pestřejším, plnějším, učí nás se orientovat ve světě i nás samotných. Už z tohoto důvodu je dobré od malička vést děti k lásce k příběhům – zejména těch z knih. Teď mluvím jako kniha, že? Tak abych to uvedla na pravou míru.
Ano, každý den našim dětem doma čteme a vyprávíme. Ovšem máme – já a můj dobrý muž – pouze jedny nervy. Z tohoto prostého důvodu dopřáváme dcerkám televizi a další média, která na chvilku děti zabaví, když je třeba cosi udělat nebo si „pouze“ vydechnout. Pro lepší pocit vybírám pořady vzdělávací, nebo alespoň vkusné. Ovšem čím víc se rodič snaží na děti působit jako estét a diktátor vkusu, tím spíše si dítě najde svou vlastní cestu, ze které rodičům tečou nervy.
Následující pohádky si moje děti oblíbily a já jsem na ně alergická víc než na pyl břízy, který mě dusí každé jaro:
Máša a medvěd
Nejvíc nenávidím (a moje dcerky nejvíce milují) příběhy o ruském spratkovi jménem Máša, kterážto kreatura mučí svým nezkrotným ADHD chováním nebohého medvídka. Medvěd je dobrosrdečný cirkusový vysloužilec, který má nesnesitelnou holčičku z neznámého důvodu rád. Trpělivě jí vaří kaši, šije oblečky, vymýšlí zábavu a chrání před důsledky jejího hyperaktivního chování. To já, sotva spatřím na obrazovce její tupý obličejík, bych ji nejradši – ve jménu sovětské tradice – poslala na Sibiř!
Krtek a panda
Krnda je přezdívka dosluhující pražské primátorky Krnáčové a zároveň čínský animovaný paskvil, který svatokrádežně navazuje na roztomilé pohádky o Krtkovi. Hrdina našeho dětství byl v rámci pokroku převeden do 3D, zasazen do kulis z bambusu rostoucího kolem velké čínské zdi a vyfasoval nového parťáka – pandu. Nevím, zda jel Krteček do „říše středu“ dohodnout nějaké pofidérní investice, nebo jen sehnat levný textil na kalhotky, ale když zaslechnu úvodní melodii této exportně importní pohádky, mám chuť poobědvat kung-pao a pak se zabít!
Teletubbies
Kdysi dávno – jakožto bezdětná, mladá a nespoutaná – jsem přišla ráno domů z večírku, zapnula televizi a měla pocit, že mi celou noc někdo do drinků házel LSD. Čtyři barevné figury hruškovitého tvaru se motaly v jakémsi fantazijním světě. Kolem infantilně futuristických domečků z překližky pobíhali živí králíci, barevná čtyřka žvatlala citoslovce proložené několika nepodstatnými podstatnými jmény a vysílala z televizních obrazovek zabudovaných v místech, kde lidé mívají žaludek. Čas oponou trhnul a já jsem nucena tento vizuální zločin konzumovat se svým batoletem, které je – jak jinak – zbožňuje. No, moje nervy!
Plyne z toho nějaké ponaučení? Jistě. Raději svým dětem čtěte.
Matka na pokusy
HanKa je reklamní textařka a máma dvou malých dcer.
Kdysi psala blog, nyní své postřehy ventiluje hlavně na svůj Facebook.
Nerada dělá z rodičovství vědu, ale co si budeme nalhávat – on to je svého druhu pokus.
Sledujte nás na sociálních sítích:
