Matka na pokusy: O rodičovské vědě

Občas si říkám – konfrontována rodiči překypujícími informacemi – že jsem měla zřejmě vystudovat nějakou speciální vysokou školu, než jsem se dala na dráhu… matky.

Nedávno jsem seděla na dětském hřišti a pokojně sledovala, jak si moje – v pořadí již druhá – dcerka hraje na písku. Dobrá, přiznávám, vůbec jsem ji pokojně nesledovala, ale pouze jsem tupě zírala tím směrem, kde si ona právě vesele sypala obsah kyblíčku do vlasů. Je to jistá forma meditace, kterou doporučuje devět z deseti rodičů. S největší pravděpodobností jsem měla při pohledu na milované batole na tváři blažený úsměv idiota, což další přítomné mamince bylo z neznámých důvodů sympatické a zapředla se mnou hovor: „Kolik vám je?“ Úsměv mi zamrznul. Meditace fuč. „Pa-pardon? Třicet…ehm…pět!“ vykoktala jsem číslo, které již rok neplatí. Paní se usmála a uvedla na pravou míru svou otázku: „Já myslela kolik je vaší malé.“ Sakra, taky bych si už za ty roky mohla zvyknout, že na pískovištích a v čekárnách pediatrie tu a tam vyskytuje mateřský plurál.

Paní zajásala, že naše děti jsou téměř stejně staré, a protože byla hovorná, začala sypat z rukávu jedno téma za druhým. Nejdříve ocenila moje předchozí zírání do blba slovy, že ona se taky snaží o Montessori přístup. Patrně jsem se zatvářila nechápavě, neboť se jala mi vysvětlovat „monte principy“, které moje dcerka právě uvedla v praxi tím, že si písek nasypaný do vlasů s důkladností a zaujetím šimpanze zase vybírala. Aha!

Konverzačně jsme zabředly do velkého tématu: jídlo. Paní si stěžovala, že chlapec nerad „papá“ navzdory tomu, že důsledně praktikovala metodu BLW. Raději mi rovnou vysvětlila, v čem onen „Baby Led Weaning“ spočívá. Hm. To přece praktikuji též! A ani o tom nevím. Můj přisprostlý děda by to jistě nazval spíš ŽSR (žere sama rukama). Hahaha. Nicméně každým novým rodičovským poznatkem té usměvavé paní jsem upadala do stále větší deprese, že jsem špatná máma.

Na přetřes přišlo dětské obouvání, pohybové kroužky pro batolata, ale také škodlivost očkování, kravského mléka a ještě něčeho, co už si nepamatuji, protože v tu chvíli jsem už překotně fabulovala důvod, proč musíme (já a mé – patrně špatně obuté – dítě) okamžitě z hřiště odejít. Dobrá žena za mnou ještě volala několik titulů knížek, které si mám přečíst, aby život mého dítěte byl… a teď nevím, jestli „šťastný a bezpečný“ nebo „veselý a bezmléčný“.

Uháněla jsem pryč a hlavou mi probíhaly „vědecké“ termíny, které moje pískovištní náhodná známá předestřela. Měla jsem z ní komplex méněcennosti a palčivý dojem, že většinu svého bdělého času musí googlovat, studovat, vyhledávat, komparovat, analyzovat, aplikovat v praxi a následně evaluovat. Úplná věda! Sledovala jsem batole, které pravděpodobně poškozuji nedostatečným studováním „rodičovských věd“.

Z chmurných úvah, že bych se měla jít rovnou a dobrovolně udat na OSPOD, protože jsem nečetla jedinou knihu o uspávání kojenců a jejich bohatém vnitřním životě, mě vysvobodila moje starší dcerka, kterou jsem vyzvedávala ze školky. Do rukou mi dávala obrázek se slovy: „Maminko to jsi ty. Jsi moc hezká maminka. Ale neuměla jsem nakreslit, jak moc jsi milá maminka.“

Vida! Rodičovství není věda. Je úplně přirozené. Intuitivní. A já jsem prostě taková moc hezká a milá… hysterka!

HanKa je reklamní textařka a máma dvou malých dcer.

Kdysi psala blog, nyní své postřehy ventiluje hlavně na svůj Facebook.

Nerada dělá z rodičovství vědu, ale co si budeme nalhávat – on to je svého druhu pokus.