Když jsem byla malá, vypadala jsem jako kluk. Zrzavé, pihovaté, vykulené stvoření v manšestrových lacláčích. Ty kalhoty rozhodně nebyly růžové alébrž hnědé či lahvově zelené. Součástí mé garderoby byla i kožená bundička, umně sešitá ze zbytků posbíraných v divadelní krejčovně. Abych náhodou nevypadala příliš roztomile, ostříhal mi dědeček mé zrzavé vlásky tak, že jsem vpadala jako bledé dítě z Buchenwaldu. To je ale ehmmm…hezkej…ehmmm…chlapeček…Říkali všichni soucitně mojí mamince.
S nástupem do školky jsem byla navlečena do první genderové uniformy – zástěrky. Ovšem ani kus hadříku s dekorem třešniček a kanýrky nebyl dostatečným důkazem, že jsem děvčátko. Proč? Neměla jsem totiž náušnice! Moje úhlavní přítelkyně M., se kterou jsem se seznámila právě v předškolní instituci, byla pohledem na zrzavého chlapečka v zástěrce lehce zmatená, ale rozhodla se, že vezme toho malého excentrika v dámských šatech na milost. Vzniklo z toho přátelství. Ačkoli M. si tehdy ve školce možná spíš myslela na první rande se zrzavým chlapcem. Co já vím!
Svou klučičí image jsem nenáviděla. Chtěla jsem být holčička! Školní docházku jsem nastoupila s prvními culíky a od té doby už o mém pohlaví nikdy nikdo neměl pochybnost. Ovšem náušnice jsem stále neměla. Uši jsem si nechala propíchnout, když mi bylo pětadvacet. Chlapec, se kterým jsem se tehdy potulovala pražskými kavárnami, si ťukal na čelo. Holka nešťastná, pravil, není už trošku pozdě? Chtěl mi patrně naznačit, že už nejsem nejmladší. Dost možná si celou dobu myslel, že jsem zrzavý kluk. Co já vím!
Ani moje dcerky nemají náušničky. Proč? Protože – jak vtipně říká můj otec – každé plešaté mimino ženského pohlaví vypadá s náušnicemi jako Zdeněk Izer. Historie se opakuje. To je ale hezkej chlapeček! Tuto větu jsem si vyposlechla mnohokrát. To je hol-čič-ka! Budliky-budliky-tutununu. Ten je ale lostomilouckej! Hol-čič-ka, říkám! Marně. Dokonce ani růžový ohoz mnohdy nestačil pochybovačným kočárkovým čumilům jako důkaz. Vždyť nemá náušničky!!!
Náušnice jsou patrně nějaký dočasný druhotný pohlavní znak. Děvče bez blyštivého kovu v ouškách je v určitých kruzích a v určitém věku považováno za podobnou nepatřičnost jako chlapeček bez pindíka. Ignoruji to. Moje dcerky zatím taky. Až se jednoho dne rozhodnou, že chtějí perforovat boltce a nosit v nich šperk, nebudu jim bránit. Je to jejich věc. Zejména ta mladší má poněkud punkovou náturu. Obávám, že se již ve školce chopí spínacího špendlíku a provede to sama. Nebudu předbíhat. Zatím sleduji rodící se ženskost v jejím chování. Ocitne-li se ve společnosti mužů (rozuměj batolat mužského pohlaví) a je ponoukána, aby hošíkovi pro účel fotografie dala pusinku či udělala „malá“, většinou nešťastníkovi, který čeká polibek, vrazí facku. Ta se neztratí. Ani bez náušnic.
Matka na pokusy
Napsáno pro blog Matka v síti
HanKa je reklamní textařka a máma dvou malých dcer. Kdysi psala blog, nyní své postřehy ventiluje hlavně na svůj Facebook. Nerada dělá z rodičovství vědu, ale co si budeme nalhávat – on to je svého druhu pokus.
Sledujte nás na sociálních sítích:
