Take a bow, the night is over. This masquerade is getting older. Light are low, the curtains down. There‘s no one heeeeeeere… Procítěně si prozpěvuji s Madonnou její dávný hit, který se line z rádia. Dokonce naznačím pohyb toreadora z onoho devadesátkového videoklipu. Pokud si myslíte, že se právě nacházím v soukromí sprchy či v davu na vesnické diskotéce, není tomu tak.
Stojím u odpadkového koše v restauraci s rychlým občerstvením, místo mulety držím v ruce tác a zjišťuji, že mám publikum. Čtyři ženy nad mým samozvaným výkonem nevěřícně kroutí hlavou. No, nad špičatou podprsenkou od Jeana Paula Gaultiera se taky leckdo pozastavil... Já v ten moment však nejsem za rajdu, ale za blázna. Rychle si uvědomím, že prozpěvovat si u mekáče není košer a s textem refrénu „The show is over, say good bye“ mizím z fastfoodu rychleji, než Sean Penn z manželství se zmiňovanou pěnicí.
Udivené ženštiny uvnitř restaurace si patrně pomyslely, že jsem si do jahodového šejku cmrndla vodku. Kdepak. Příčina mých samomluv a v horším případě samozpěvů je zcela střízlivá. Jakožto uvědomělá matka vím, že dítě se nejlépe naučí mluvit, když se na něj neustále hovoří. Vzala jsem si to k srdci. A co na srdci, to jazyku. Téměř od narození jsem dcerku atakovala vyprávěním všeho druhu. Popisem oblečení vyndávaného z pračky. Technologií tepelné přípravy pokrmu. Přirovnáváním politiků ve zprávách ke zvířatům. Íá-íá. Bůůů. Rozlišováním předmětů, které může děcko v zápalu hry rozcupovat na padrť. Penízky – nenene. Složenky-jojojo. Moje permanentní mluva se pochopitelně neomezuje, jen na interiéry. Naopak. Plenér je mnohem bohatší zásobárnou nových výrazů. Město. Domy. Parky. Hřiště. Ulice. Ale hlavně příroda! Lesy. Hory. Stráně. Pastviny. To je hezký strom. Má kmen. Větve. Listy. Nebo jehličí. Píchá. Šiška. Bum. Do bříška. Ne, do pusinky ne! Koukni na ty krávy! Bůůů.
Vůbec si nepřijdu jako exot, ačkoliv jsem poslední rok a půl strávila samomluvou provozovanou na veřejnosti. Jednak je dítě v kočárku jasným vysvětlením matčina monologu, druhak mé počínání přineslo kýžené ovoce – dcerka má slušně se rozrůstající slovní zásobu. I když ji občas zmatu. Třeba při společné jízdě autem v dopravní špičce. Koukni na ty krávy! Bůůů.
Problém nastává ve chvíli, kdy se octnu mimo domov děcka prostá. Ten stav je osvobozující a prekérní zároveň. Zvyk je holt železná košile. Proč si přeplněnej vysokopodlažní autobus nechávám vždycky ujet? Známka kočárkového punku! Horší však je, když si v obchodě začnu přeříkávat, co vkládám do košíku tak, jak to běžně činím v přítomnosti dcery. Mléko. Máslo. Rohlíčky. Ehmmm. Kde najdu rohlíky, táži se tetovaného doplňovače zboží, abych samomluvu zakamuflovala. Stojíte u nich. Bůůů. Pomyslí si on. Aha. Haha. Culím se omluvně na pokerovance, nabírám do sáčku rohlíky a rovnou jeden z nich přepůlím a už ho chci vrazit dítěti, které ovšem v košíku nesedí. Aha. Haha.
Ono se to srovná. Časem. Možná ještě párkrát uctivě poděkuji automatu, že mi vydal kávu v kelímku a udělám ze sebe idiota na refýži, kde příjezd tramvaje okomentuji slovy „Cink. Tramvaj už je tu.“ Vše bude jako dřív. Jediným svědkem a obětí mých monologických výstupů bude manžel. To je ovšem jiný příběh. Vodopád slov, souvětí, přísudků a podmětů většinou nechá plynout. Pohlédne na mě těma nejkrásnějšíma hnědýma očima, jaké jsem kdy viděla, usměje se, a když vidí, že samomluva skončila, moudře praví: ano, máš pravdu.
Matka na pokusy
Napsáno pro blog Matka v síti
HanKa je reklamní textařka a máma dvou malých dcer. Kdysi psala blog, nyní své postřehy ventiluje hlavně na svůj Facebook. Nerada dělá z rodičovství vědu, ale co si budeme nalhávat – on to je svého druhu pokus.
Sledujte nás na sociálních sítích:
