Matka na pokusy: O řeči mateřské

Zaplaťpánbůh tyhle jazykové úlety mají většinou krátkého trvání, batolecím věkem potomka se přirozeně vytratí a mateřský jazyk, ta naše bohatá a libozvučná čeština, může být předávána další generaci v celé své kráse!

Ovšem není mateřský jazyk jako mateřský jazyk! Záhy po porodu jsem zjistila, že existují místa, která jsou semeništěm alternativních dorozumívacích systémů plných kódů, novotvarů a patvarů. Těmi tajuplnými končinami jsou internetové diskuse, kde si matky předávají zkušenosti a poznatky týkající se plen, dudlíků, porodních plánů, nastřižených hrází a jiných nesnází.

Diskusemi nepohrdám, ba naopak zcela otevřeně volám: ach, blahoslavený internete! Kolikrát jsi mi vrátil chuť do života! Zejména pak v šestinedělí mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní. Vedle mě ležel tvor (poeticky se mu říkává uzlíček lásky nebo štěstí, což vám po probdělé noci přijde jako slušný eufemismus), který permanentně řval, řval a řval. A jaksi nebyl schopen sdělit důvod. Co teď? Nakojit? Řev. Přebalit? Řev. Pochovat? Řev. Zazpívat ukolébavku?  Řev a pokus vysvobodit se ze zavinovačky, zřejmě za účelem zacpání uší. Přesně v tuto chvíli nastal čas na instanci nejvyšší. Roztřesená ruka ťuká do googlovského okénka: DÍTĚ ŘVE. V diskusi se dozvím, že to je normální. Zkrátka se to děje. Fajn. Ještě mnohokrát jsem do vyhledávače vkládala zoufalá hesla (ŽLUTÁ STOLICE, DÍTĚ ŘVE, OPRUZENÁ ZADNICE, DÍTĚ ŘVE, ANTIDEPRESIVA nebo případně DÍTĚ ŘVE) a vždy jsem se minimálně uklidnila, že v tom průseru nejsem sama. Nicméně řeč, kterou se mezi sebou některé účastnice diskusí dorozumívají, zažehnul jiskru mého lingvistického zájmu!

Kojenci jsou zde velmi často titulováni jako „mimísci“. Mám ráda slovo miminko. Byť mi krkem lezou zdrobněliny a všelijaké ahojky a čauky! Novorozený člověk byť uřvaný je zkrátka sladké miminko. „Mimísek“ mi přijde sladký asi jako aspartam v lehké cole. Než se vám takový „mimísek“ narodí, jste „těhulka“. Slovo, při kterém se mi lehce navalilo, ačkoliv jsem výrazně netrpěla těhotenskou nevolností. Než spadnete do „těhulkování“ jste tzv. „čekanka“ neboli „snažilka“. Vůbec nechci zlehčovat trápení a smutek, které provází nevydařená otěhotnění. Ale řekněme si upřímně – „snažilka“ evokuje spíš postavičku od  Ondřeje Sekory než dospělou ženu. Aby se dospělá žena mohla stát „těhulkou“ (tomu mnohdy předchází i trable s „ovulkou“), potřebuje pochopitelně sparing partnera. Na scénu přichází osoba jménem „manža“! Už chápu, proč se muži do chomoutu příliš neženou. Při představě, že mi někdo bude říkat „manžo“, tak si ženitbu také rozmyslím! Vrcholným zážitkem pro mě bylo, když jsem si v jedné z diskusí přečetla, že pisatelka s „manžou“ provozovala „tuleníčko“ a za devět měsíců se narodil „mimísek“. Tak pardon, v biologii nevynikám, ale tohle je mi nějaké podezřelé…Jeden by řekl, že tuleníčko je sice fajn, ale udělá z vás tak maximálně permanentní čekanku...Všechny výše zmíněné termíny jsou sice podivné avšak srozumitelné. Slovo, jehož význam mi dodnes zůstává skryt je sloveso „mojínkovat“. Výskyt v diskusích – značný. Z kontextu jsem pochopila, že je to nějaká hra s kojencem. Ale v čem spočívá? Jak se hraje? Souvisí nějak s gorilou Mojou?

Tak si říkám, jestli je řeč mateřská tou „řečí mateřskou“ spíše obohacována či przněna…A jak mluvím já? Hezky česky? No, doprdele, snažím se!

Napsáno pro blog Matka v síti

HanKa je reklamní textařka a máma dvou malých dcer. Kdysi psala blog, nyní své postřehy ventiluje hlavně na svůj Facebook. Nerada dělá z rodičovství vědu, ale co si budeme nalhávat – on to je svého druhu pokus.