Knižní tip: Dítě a rozvod rodičů

Rozvod nebo rozchod rodičů je pro dítě vždy náročnou životní situací. Je před ni postaveno a nezbývá mu nic jiného než se s tím smířit a tuto skutečnost přijmout. Mnohdy má však různá úskalí. A právě proto přišla na svět tato kniha, která má za úkol usnadnit rodičům orientaci v projevech dítěte a pomáhá jim najít cestu, jak dítěti pomoci. Povzbuzuje rodiče v komunikaci o tom, co se děje v rodině, ukazuje, jak dítě připravit na rozchod.
Renomovaná česká autorka popisuje i možné způsoby výchovy dítěte po rozvodu, její přínosy pro dítě a případná rizika.

O autorce PhDr. Špaňhelové Iloně

Dětská a rodinná psycholožka, vystudovala FF UK v Praze, obor psychologie. Věnuje se rodinné problematice a poradenství od prenatálního období života dítěte. Zabývá se také komunikací mezi rodiči a dětmi. Pořádá kurzy na toto téma, vyučuje na Lékařské fakultě UK. Absolvovala psychoterapeutický výcvik v Rogersovské terapii.

Kniha je k dostání také v e-shopu nakladatelství Grada ZDE. 

Cena: 199 Kč
Rozsah: 184 stran
Autor: PhDr. Špaňhelová Ilona

UKÁZKA Z KNIHY

Reakce dítěte na spory mezi rodiči, na riziko rozchodu

Reakce dítěte na spory mezi rodiči může být různá. V mnoha případech se odvíjí od věku dítěte, od jeho vlastností, temperamentu, charakteru, od toho, jak bylo zvyklé již v minulosti bojovat s různými překážkami, jak se jim dokázalo s pomocí dospělého postavit. V hodně situacích jsou reakce, které uvádím, jakýmsi obranným mechanismem dítěte.

Dítě chce na sebe upozornit, aby si ho dospělý všimnul, mnohdy mají reakce psychosomatický nádech – zase je to touha upozornit na sebe a na to, že něco není v pořádku.

Dítě jako kdyby volalo: „Něco se mi děje, nechte toho sporu, který máte mezi sebou, usmiřte se a pojďte se starat o mě, oba dva.“
Mnohdy to nejde. Lze ale dítěti pomoct, aby do těchto stavů nepřicházelo nebo aby to bylo jen ve velmi omezeném množství.

Lež

Jednou z reakcí na rozchod nebo spory rodičů může být u dítěte zvýšená lhavost. Rozdíl mezi fantazijním myšlením a lživostí je definován věkem kolem 5 let. V tomto období má mít dítě ve vnitřním prožívání již jasně definované, co je jen fantazie a co je lež.

Lží ve většině případů chce dítě na sebe upozornit, zranit někoho. Má vědět i o rizicích, které ze lží vycházejí. Že může být i ono vnímáno jako negativní, jako že něco provedlo.

Pokud je to lež určená ve vztahu k druhému člověku, dítě chce, aby se o této lži daný člověk dozvěděl. Aby tedy lží zapůsobilo právě na rodiče. Aby ho vyburcovalo k reakci. Prvotně si často neuvědomuje, že reakce rodiče bude negativní.
TIP Bety: Vyhrajte jednu ze 3 knih Dítě a rozvod rodičů od nakladatelství Grada!
Příklad: Dítě ve 2. třídě začalo povídat spolužákům i paní učitelce, že maminka s tatínkem se mají moc rádi. Tatínek s nimi teď doma nebydlí, protože pracuje v zahraničí, aby mohl vydělat spoustu peněz na jejich nový dům.
V novém domě budou bydlet všichni spolu a dítě bude mít možná i novou sestřičku nebo bratříčka. Moc se na to těší. Přesně neví, kdy se tatínek ze zahraničí vrátí, ale určitě mu něco doveze a budou potom všichni spolu.

Tato lež je jistě „neškodná“. Dítě tím nikoho neuvádí do nesnází, nikoho tím nesnižuje, nedělá nikomu škodu. Nepošpiňuje tím nikoho. Ostatním dětem nebo paní učitelce mohou být však tato slova nápadná, děti si o něm mohou začít šeptat a mohou ho i určitým způsobem pomalu vyřazovat ze svého kolektivu.

Tato lež je projevem toho, že dítě žije v nějakém světě, kde mu není moc dobře. Utíká proto do lži – do situace, kterou si vysní. Samo ví, že to není moc pravděpodobné. Chce, aby tomu i ostatní uvěřili. Aby se stalo něčím zvláštní, aby upoutalo pozornost na sebe.

Co s tím?

Pokud se tuto lež dozví rodič – v tomto případě matka (otec zřejmě není v kontaktu s dítětem a nevíme, zda je v kontaktu s matkou), je zapotřebí zareagovat.

Kolem dané lži by se neměla dělat „věda“. Ze strany učitele – pokud on by byl tím, kdo to matce řekne, neměl by tuto informaci více rozviřovat, měl by ji zachovat spíše v mlčenlivosti před ostatními učiteli nebo lidmi v okolí. Měl by být decentní. Matka by si pak měla s dítětem sednout a měla by mu říct, jaká je skutečnost.

Pokud by to bylo z její strany možné a mohla by přizvat ke komunikaci i otce dítěte, bylo by to velmi vhodné. Dítě by pak mělo zkušenost, že se dozvědělo pravdu z obou stran. Nemělo by dál pochybnost.