Knižní tip: Asertivita v manželství a v rodině

V laické psychologické literatuře snad nenalezneme frekventovanější téma, než je asertivita, možná proto je s ní spojeno mnoho povrchních mýtů a nefunkčních předsudků. Tomáš Novák se snaží svým originálním přístupem odhalit "lesk i bídu" návodového pojetí asertivity a představit tuto techniku jako zdroj důstojných a efektivních postupů ovlivněný především humanistickou psychologií.

Na základě situací, které jsou důvěrně známé nám všem, a prostřednictvím ukázkových rozhovorů můžeme odhalit principy chování, které nám pomohou vyvarovat se zbytečných konfliktů a žít harmonicky se svými rodiči, partnerem a dětmi.

Kniha je k dostání také v e-shopu nakladatelství Grada ZDE. 

Cena: 149 Kč
Rozsah: 104 stran
Autor: PhDr. Tomáš Novák
 

UKÁZKA Z KNIHY

ASERTIVITA JE, KDYŽ…
Máme určitý cíl, chceme něco prosadit. Můžeme si to vydupat, to ovšem budeme agresivní.
Jednání z pozice síly bývá úspěšné jen dočasně.
Jednou se objeví silnější agresor… Z partnerského vztahu se stane něco mezi koridou a partyzánskou válkou. Koridu připomíná lehce zeměpisně popleteně tzv. italské manželství plné dynamických hádek a sporů. Je to dost hrozné, ale přece jen lepší varianta než partyzánská válka. To je styl zdůrazňující Číhání na chyby druhého. V konečných důsledcích připomíná psychologickou hru zvanou Už tě mám, ty darebáku! Nějakou dobu jsem
musel(a) čekat, ale teď ti všechno řádně osladím.

V koridách mívá poslední slovo ten, kdo má tlustší hroší kůži nebo kdo umí víc křičet. Partyzánské války na rozdíl od předchozích střetů nemusejí skončit nikdy.
Vegetují si vlastním životem a devastují vše, a hlavně všechny kolem. Užívají k tomu nejrůznějších forem „napovídání chytrému“ včetně dlouhého uraženého mlčení. To samo o sobě považujeme za jeden z nejhorších a nejzákeřnějších faulů rodinné komunikace.
Mlčení a třeba mizerná, ale přece jen komunikace, jak to jde dohromady?

Snadno, podle zásady: Mlčet lze, ale nekomunikovat není možné.
Můžeme ovšem také nad všemi rozpory mávnout rukou. Však ono jednou na
naše slova dojde, a proč by to mělo být teď hned? Hádat se nemá cenu,
mlčení je vyhraněná agrese a my rozhodně nejsme agresoři.

Nějak bylo a nějak bude. To je pasivní jednání. Má něco do sebe.
Říká se přece: Když nejde o život, nejde o nic. Nejen příslovečné boží mlýny,
ale i docela prozaické stárnutí a zvyk za nás časem ledacos vyřeší.
Máte-li dítko dvacetileté, jistě se nebudete hádat o to, kdo pro ně zajde
do mateřské školky.

Pasivita bývá dvojí – programová, tj. taková, se kterou jsme spokojeni.
Česky ji lze nazvat leností typu Mouchy, snězte si mě! Druhou variantou
je pasivita vnucená, rezignující. Ta ovšem může připomínat kotel hrozící
přetopením. Vyvolává stěží ovládané napětí, možná budeme otrávení,
nerudní, podráždění a zatrpkle rezignující. Ženám přináší vnucená pasivita
ještě jedno poměrně značné nebezpečí. Rakovina není psychosomatická
choroba, ale existuje typ ženské osobnosti zvýšeně náchylné k onemocnění
rakovinou prsu. Jde o ženu, která pasivně čelí nepochopení okolí, polyká
své afekty, nedává najevo, co si opravdu myslí. Trápí se, ale aktivně se
neprosazuje. Působí pasivně a nikdo neví, kolik podivně tlumené aktivity
ji její image stojí.

Další varianta nabízí postup moderní, zvučný a prosazující se, jako
když bičem mrská. Jde o jednání asertivní. Česky to znamená prosazovat
uspokojení těch práv a požadavků jedince, které jsou v souladu
s právy druhých lidí.

Ne nadarmo tvoří více než tři čtvrtiny účastníků kurzů asertivity v manželské
poradně ženy. Mají dojem, že se zde nabízí postup, díky němuž
dosáhnou spravedlivějšího hodnocení v zaměstnání i doma. Jejich cíle
uváděné na počátku první lekce jsou velmi přiměřené i umírněné. Vesměs
jim jde o zdánlivé samozřejmosti. Trochu ocenění, špetku díků, kousek
sdílení a spíše symbolickou pomoc. Je až tragikomické, kolika z nich by
subjektivně velmi pomohlo, kdyby manžel bez pobízení vynášel odpadkový koš.
V těchto mantinelech si snadno poradíme s obvyklými námitkami
mentorů. Kampak na nás s konstatováním typu: Pouhé prosazování bez
ohledu na morálku, kam to povede?

Kontrovat můžete třemi způsoby. První – oněmět. To je efektní, leč nic
to neřeší. Za druhé – otázku rozcupovat slovo od slova. Asertivita neodmítá,
naopak požaduje přihlédnutí k morálním stránkám jednání. Činí tak
jednoznačně a jednoduše. Prostě:
Co je nemorální, nemůže být asertivní. Tato věta má jen jeden jediný háček.
Nespokojuje se s obvyklým leskem slova morálka, ale přesně
vymezuje její hranice. Morální je to, co je v souladu se zákony. S těmi po-
zemskými – bez ohledu na světový názor jednotlivce. S desaterem božích
přikázání u těch, kdo třeba ani do kostela nezajdou, ale věří, že svět řídí
něco víc než pouhé kličky paragrafů.

Právě zde se dostáváme na dohled samé podstaty asertivity. Pravidla,
postupy, zákony jsou dány, tak jak bylo výše uvedeno. Zákonodárcem není
sousedka požadující, aby všichni v domě měli před Velikonocemi umytá
okna. Zákonodárcem není ani manžel, který kategoricky rozhodl, že třeba
onen odpadkový koš nepatří do rukou muže a volant zase nesmí třímat ruka
ženy. Zákonodárcem není při vší úctě ani vaše maminka, jež vás dávno
zletilé kontroluje tak, jak to nebývá obvyklé ani v patnácti letech. Jestliže
ctíme rodiče, ani v nejmenším to neznamená, že budeme trávit víkendy
pod jejich velením na jejich, ehm, tedy jakoby naší zahradě. Jsme dospělí
a svéprávní. Máme právo žít svůj život podle svého, dělat v něm vlastní
chyby, jít si svou cestou, byť by to byla jen odbočka, nebo dokonce slepá
ulice. Nemusíme se nedokonale vžívat do pocitů druhých a to, co takto
zjistíme, pak filtrovat vlastní zkušeností. Máme právo zeptat se, co se stalo.
Můžeme se ptát, proč naše protějšky o tom či onom mluví, nebo naopak
mlčí. V hranicích, jež jsme naznačili, máme i právo rozhodnout, zda lidem
ve svém okolí pomůžeme, převezmeme za ně zodpovědnost, nebo ne.