Řada Čechů především ze starších generací odmítá svátek svatého Valentýna jako americkou tradici. Mýlí se však jen díky své neznalosti, za niž však nemůžou. Vyrůstali v době, která nepřála ani křesťanským, ani starým pohanským tradicím. Jinak by totiž věděli, že kolem 14. února slavili Evropané svatého Valentýna ještě před objevem Ameriky. A že před nimi pohané a Římané vnímali toto období jako erotický festival oslavující probouzející se jaro a také sexualitu.
Po dlouhých zimních nocích, které lásce a množení nepřejí, začínají v období od půlky února zpívat ptáci a mnohde už také kvetou čemeřice či sněženky. I když pak ještě může přijít sníh a mráz, jedno je jisté, slunce stoupá na nebi, intenzita záření sílí a jaro se blíží. S rostoucí mírou záření také roste lidem – a nejen jim – hladina vitaminu D v krvi a tím také stoupá hladina pohlavních hormonů kolujících celým tělem. Do těla se vrací nejen energie, ale také sexuální touha, kterou – zvláště na jihu Evropy – v tuto dobu podpoří poodhalená těla lehčího jarního oděvu.
Svátek sv. Valentýna není americký a není původně ani křesťanský, i když to může církev napadat. Historii nevymaže, může se ji pokusit – a to činí nezřídka – pokroutit. Kolem 14. února se láska (nejen v duchovní podobě) oslavovala dlouho předtím, než křesťanství začalo vůbec čůrat do plínek. A v antice byl tento den oslavou sexu, orgasmu a tělesné lásky vůbec. Přišli s ním Římané a stanovili ho na půlku února proto, že v tu dobu začali v Itálii zpívat a pářit se ptáci. Staří Římané si také jako první posílali Valentýnky – erotické vzkazy milencům a milenkám.
Často veršované básně byly oslavou rozkoše a radosti z ní. Posvátná sexuální mánie zachvátila Římany každý rok kolem 14. února (tehdy se měsíc jmenoval Febris) a celý antický Řím byl zasvěcen hlavní bohyni Juno (v Řecku Héra).
Extatické rituály zasvěcené bohyni splynuly s festivalem Lupercalia, obscénním svátkem zasvěceným pohanskému bohu sexu. Během svátku Lupercalia (shodou okolností se tak jmenuje vlčice, která kojila Romula a Rema) si muži a ženy psali jména na kartičky, které se pak losovaly a tvořily se s jejich pomocí náhodné milenecké dvojice pro erotické hrátky.
„O nich oslavně píše básnířka Sulpicia z prvního století před Kristem,“ tvrdí odbornice Donna Henesová z New Yorku.
Se svátkem obscénnosti začali bojovat první křesťané, kteří nakonec církev – jakmile získala moc a vliv - zakázala. Zpočátku byl boj církve marný, pomohla však legenda o světci sv. Valentýnovi. Tak měli svatého muže, jemuž den přiřkli, a porušení pohlavní čistoty mohlo být trestáno. Přitom historické záznamy znají mezi třemi až osmi svatými Valentýny. Všichni měli poněkud „nevhodný“ životopis, podle toho, jak biografii pojal ten který autor, ale každý byl v podstatě patronem zamilovaných. První křesťanský svátek svatého Valentýna se slavil v roce 468 po Kristu. Zpočátku církev milostné kartičky nahradila zbožným kázáním. Ale to vedlo jen k tomu, že už ve čtrnáctém století po tisíciletí mrzačení původní tradice se lidé vrátili k milostné lásce i s fyzickým aspektem.
Původem valentýnských přání jsou skutečně lístky vyměňované během festivalu Lupercalia. Ale prvním autorem novodobé valentýnky je považován Charles Duc d´Orléans vězněný v londýnském Toweru. Ten v roce 1415 poslal své ženě láskyplný a erotický vzkaz ve verších. Komerční tištěné pohlednice se začaly objevovat masově až kolem roku 1800.
I na dnešních pohlednicích často objevíme Kupida (Amora či Erota) s lukem a šípem. Šípem se přitom celá tisíciletí myslí a dříve i přímo zobrazoval mužský pohlavní úd neboli lingam či falus, symbol vášně propichující srdce milenců. Objevují se také květiny, srdíčka a ptáci – vše jsou pozůstatky z dob oslav festivalu Lupercalia.
Sledujte nás na sociálních sítích:
