Psychologové se dosud přou o to, zda je lidský altruismus vlastnost vrozená či získaná. Existují totiž jedinci, kteří žili izolovaně, a přesto vykazují altruistické chování. Nové pokusy z kalifornského Stanfordu však naznačují, že ačkoli na altruismus mají zřejmě vliv také geny, je to vlastnost vyžadující učení. A lidé se ji učí z mezilidských interakcí už od nejranějšího věku.
Vědci ze Stanfordu rozdělili skupinu dětí ve věku jeden až dva roky na dvě části. Jedna si posílala míč s dospělým, který si s dotyčným dítětem povídal. V druhé části si dítě vždy hrálo samo s vlastním míčem, přičemž dospělý měl taky svůj balón a dítě přitom zpovídal. U obou skupin dospělý na konci experimentu shodil něco se stolu a čekal, zda mu dítě pomůže se sbíráním věcí. Děti z první skupiny, které se o balón dělily a posílaly si ho s dospělým, pomáhaly třikrát častěji než děti z druhé skupiny. I v druhé skupině se našli jedinci, kteří pomohli (vliv genů?), ale bylo jich třikrát méně než v první skupině, což by dokazovalo vliv předchozí interakce a tedy to, že je altruismus zkušeností a chováním naučeným.
„Děti neustále vyhledávají sociální podněty a tento je jedním z výrazných. Naznačuje hra s tou osobou to, že se o mě bude starat? Tyto činy mluví o vzájemnosti a dítě na to reaguje svou vlídností,“ míní magistr psychologie Rodolfo Cortes Barragan ze Stanfordské univerzity.
Evoluční psychologové tvrdí, že je altruismus vrozený, protože se jedná o vývojovou výhodu. Péče o druhé pomáhá přežít skupině, která se rychleji množí a prosperuje. To se ale nevylučuje s tím, co zjistili vědci ze Stanfordu. Lidé skutečně mohou mít vrozené geny pro rozvoj altruismu, ale toto chování možná musí být v rané fázi života stimulováno tak, aby se plně rozvinulo.
Sledujte nás na sociálních sítích:
