Nástrahy mateřství, na které nás nikdo nepřipravil

A tak jsme si v redakci a mezi kamarádkami položily jednoduchou otázku – „Která maličkost vás jako mámu překvapila a kterou byste klidně oželela, případně delegovala na někoho jiného?“

Braly jsme to trochu s nadhledem, ale i tak jsme se nakonec většinou shodly, že následující maličkosti umí ten mateřský život občas lehce otrávit.

Maličkost č. 1: „Co bude dneska k večeři?“

„Večeře jsou pro mě nejnáročnější jídlo dne. Co obě děti jedí v poledne ve školce a škole a já chodím na plný úvazek do práce, znamená uvařit večeři vykouzlit teplé jídlo, které bude všem chutnat, a nebude to žádný polotovar. Nejde o to, že bych nerada vařila, ale mám pocit, že už nemám žádné nápady,“ říká 36letá maminka 9leté Lucky a 5leté Marušky, auditorka Markéta. „Největší bezmoc ale zažívám, když se rodiny zeptám, jestli mají nějaký nápad. Samozřejmě nikdo nic neřekne, všem je to jedno. Pamatuju si, že moje mamka si stěžovala na stejnou věc, jenže tehdy jsem nechápala, co asi tak může být na večeři těžkého. Teď už to chápu,“ usmívá se Markéta.

Maličkost č. 2: „Já už to nechci!“

„Když slyším Markétu, nemůžu nedodat věc, která občas dovede vytočit zase mě. Jsem ještě na mateřské, takže mám na vaření večeří, respektive přemýšlení, co vlastně budeme jíst, trochu víc času. Jenže uspokojit chuťové buňky mých tří strávníků – počítám mezi ně i manžela, který je ale strávníkem nejvděčnějším –, je docela výkon. Snažím se nevařit pro každého něco jiného, chci, aby děti jedly, co mají na talíři, ale zároveň to nechci lámat přes koleno a nutit je jíst něco, co jim nechutná. O to víc mě pak dokáže nadzvednout, když uvařím jídlo, které po mě syn nebo dcera chtějí, a oni se pak v talíři nimrají a vlastně nic nesnědí,“ popisuje 32letá Iva, která má doma 2letou Anežku a 11letého Martínka.

Maličkost č. 3: Věčný koloběh „pračka-šňůra-žehlička“

„Abychom nemluvily jen o jídle, přidám jinou maličkost. Co jsem si před narozením dvojčat neuměla představit, je ten neustále přetékající koš špinavého prádla. Ale neustále. Musím říct, že jen co kluci trochu povyrostli, přestala jsem některé věci žehlit. Prostě na to nemám sílu, navíc bych s nimi trávila mnohem méně času, než bych chtěla. A věnovat čas žehličce na úkor dětí mi nepřijde fér. Ale pračka u nás běží prakticky nepřetržitě. Myslela jsem, že to bude lepší, až odrostou batolecím letům, ale mýlila jsem se. Doufám, že to poleví v pubertě, i když už nějak pochybuju,“ vzdychá (ale s úsměvem) naše redaktorka Petra.

Maličkost č. 4: Přepravování na kratší i delší vzdálenosti

„Naše děti byly malé v době, kdy jsme si o nějakých nízkopodlažních autobusech či tramvajích mohli nechat akorát tak zdát. Takže cesty s kočárkem byly docela horor. Nejhorší to asi bylo, když byla Anetka v kočárku, zatímco Daneček už chodil. Když jsem s nimi někam vyrazila sama, znamenalo to najít někoho, kdo mi pomůže s kočárem do autobusu, ale zároveň vyřešit problém, jak dostat do schodů Dana, který se do nich bez pomoci ještě nevyškrábal. Musím říct, že mě dodnes udivuje, jak některé lidi ani nenapadne, že kočárek nedotáhnete do autobusu sama. Cestování pro mě byl vždycky stres,“ vzpomíná grafička Alena, dnes maminka 16letého Daniela a 13leté Anety.

Maličkost č. 5: Kdo rozhoduje o televizi

„Vždycky jsem byla přesvědčená, že moje dítě neuvidí televizi, dokud mu nebudou aspoň tři troky. Tyhle představy vzaly ovšem rychle za své,“ směje se 39letá zdravotní sestra Jíťa, která má doma 6letou Elišku. „Přiznávám, že jsem v zoufalství posadila poprvé Elu k televizi, když jí bylo něco málo přes rok. Myslela jsem, že to bude taková výjimka, tehdy jsem byla nemocná a potřebovala si aspoň na půl hodiny odpočinout. Předsevzetí tedy vzalo za své, navíc Ela brzy pochopila, co vlastně televize je, a začala ji sama vyžadovat. Dodnes jí samozřejmě čas před obrazovkou regulujeme, ale začínám si uvědomovat, jak snadno se na ní stává závislá. Jsem pak na sebe naštvaná, pokud podlehnu Eliščinu naléhání a nechám ji dívat se o něco dýl,“ říká.