Vlastníte nějakého domácího mazlíčka, se kterým si povídáte stejně, jako s jinými členy domácnosti, až si občas připadáte hloupě, když si uvědomíte, že vám přece nemohou rozumět? Opak je pravdou. A ten, kdo s nimi nemluví, by měl co nejdříve začít.
Pevnější vztahy a učenlivost
Američtí vědci po několik měsíců sledovali pár desítek domácích mazlíčků, se kterými jejich majitelé často hovořili, jako by se bavili s někým blízkým svého druhu. Zjistili, že v porovnání se zvířaty, se kterými doma nemluví, jsou o poznání pozornější, poslušnější a mají se svými majiteli mnohem hlubší vztah. Největší reakce zaznamenali u psů, koček a exotických papoušků.
Zejména pejsci, ke kterým jejich majitelé promlouvali alespoň 4 hodiny týdně, vykazovali mnohem menší napětí, méně se lekali nečekaných ruchů a pravidelná komunikace podporovala i jejich soustředění na člověka, což se ukázalo být velice přínosné z hlediska učenlivosti. Reakce na povely byla mnohem rychlejší a nové příkazy se učili mnohem snáze, než ti, se kterými se doma nemluví.
U koček a papoušků zaznamenali vědci především zájem o osobu, která se o ně stará. Přestože se nejedná o příliš kontaktní tvory, zvířata samotná vyhledávala přítomnost člověka a často je při jejich monolozích následovala z místnosti do místnosti.
Psychika člověka
Nejen na zvířata má mluvení pozitivní vliv. Účinek je také opačný. Především lidé, kteří například ovdoví nebo žijí sami, se na svá zvířata více upínají a od toho se také odvíjí jejich chování k nim. Péče o jejich mazlíčky by se dala přirovnat k péči o dítě. Stejně tak, jako učíte batole chodit a mluvit, učí i oni svá zvířata správným návykům a k tomu samozřejmě patří i komunikace.
Osamělým lidem pomáhá komunikace s domácím mazlíčkem zachovat psychickou pohodu. Méně je postihují deprese, nepropadají smutku, jsou vyrovnanější a v lepší náladě. Jde v podstatě o druh zvířecí terapie, která má na člověka prokazatelné účinky.
Skutečně nám rozumějí?
Kynologové se většinou shodují, že polidšťování zvířat, zejména psů, jim v podstatě škodí. Pes by měl zaujmout submisivní roli a vyčkávat na jasné povely pána. Psi „rozmazlení“ mluvením, hlazením a vůbec přehnaně náklonným chováním, na které jsme zvyklí mezi lidmi, často prý zapomínají kde je jejich místo a začínají člověka vnímat jako rovnocenného soupeře, se kterým je nutné bojovat o vyšší pozici. Poté může dojít i k napadení vlastního pána.
Zvěrolékaři jsou však opačného názoru. Ti svorně tvrdí, že zvířata patřící lidem, kteří je nadevše milují se vší péčí a mazlením, jsou šťastnější, veselejší a mnohem přítulnější.
Sledujte nás na sociálních sítích:
