Psychologové z Harvardovy a Stanfordovy univerzity tvrdí, že se mnozí lidé pouštějí do zběsilého pátrání po štěstí, v jehož rámci si vytyčují nerealistické abstraktní cíle. Všichni lidé po štěstí touží, ovšem dosáhnout ho mohou především tím, že si stanoví cíle konkrétnější. Nejlepším zdrojem štěstí je pak prosociální chování. Skutečně totiž platí, že největší radost má nakonec dávající, nikoli obdarovaný. Nemusí jít přitom o hmotné dary. Stačí, když člověk někoho rozesměje. Šťastný je ten, kdo se směje, i ten, kdo ho rozesmál.
Psychologové Jennefir Aaker ze Stanfordovy univerzity, Melaine Rudd z University of Houston a Michael Norton z Harvardovy univerzity tvrdí, že jedna z cest ke štěstí vede přes konkrétní specifické cíle laskavosti – třeba „někoho rozesmát“ či „recyklovat odpad důsledněji“. Je to lepší než abstraktní cíle jako „učinit někoho šťastným“ nebo „zachránit životní prostředí“.
Když se člověk totiž věnuje konkrétně pojmenovaným cílům, jeho očekávání se v realitě spíš naplní, neboť se mu cíl spíš podaří splnit. Abstraktní a široké cíle naopak vytvářejí nerealistická očekávání a vedou k ještě hlubšímu pocitu neštěstí.
Jedním ze způsobů, jak dosáhnout štěstí, je skutečná pomoc druhým a snaha učinit šťastné je. Dávající má větší radost než obdarovaný. Člověk by však měl mít konkrétní cíle a nikoli široké abstraktní představy. Rozesmát druhého, udělat mu radost květinou či pomoci s úkolem je lepší, než když si člověk obecně stanoví, že druhého „učiní šťastným“.
„Výsledky naší studie dokazují, že činy navržené tak, aby zvedly náladu druhým, vedou k většímu pocitu štěstí u těch, kdo tu náladu zvedají, a když jsou tyto činy navrženy v konkrétním prosociálním rámci, než když jsou navrženy v prosociálním rámci abstraktním," tvrdí autoři Aaker, Rudd a Norton.
Sledujte nás na sociálních sítích:
