Někdy je fajn, když se sny plní. Ale někdy to také zničí veškerou naši naději. Co byste měli vědět o pařížském syndromu.
Paříž. Město lásky. Kamkoli se podíváte, zamilovaní lidé vedoucí se za ruce. Voní po teplých, čerstvě upečených croissantech. Pouliční hudebníci hrají typické francouzské šansony známé z různých filmů a seriálů. Navíc Eiffelova věž v pozadí – to prostě musíte vidět!
Když se sen setká s realitou
Alespoň takto si někteří Paříž představují – zvláště pokud tam ještě nikdy nebyli. Popravdě Paříž je prostě velké město jako mnoho jiných. Kde prší, smrdí výfukové plyny a odpadky, lidé spěchají do práce a otráveně troubí, když přecházíte ulici příliš pomalu.
Koncem 80. let 20. století vymyslel psychiatr Hiroaki Ota, který působil ve Francii, termín „pařížský syndrom“, který odkazuje především na zklamání z toho, co si člověk představuje pod pojmem romantická prázdninová destinace. Ale nemusí to být o městě lásky nebo o dovolené, abychom na vlastní kůži pocítili pařížský syndrom: Každý sen s sebou nese riziko, že nás zklame, když se splní.
Ať už je to váha, které jsme konečně dosáhli, povýšení, o které jsme museli tvrdě bojovat, nebo kabelka, kterou jsme si konečně mohli dovolit: často zjistíme, že to, co jsme si mysleli, že nám chybí ke štěstí, nám nakonec dlouhodobou radost nedělá – jakmile toho dosáhneme. A pak se najednou ztrácí nejen náš cíl, ale i naděje nebo náš sen.
Jak se chránit před pařížským syndromem
Znamená to, že bychom neměli mít sny a cíle? Samozřejmě že ne! Cíle a sny nám dávají motivaci a smysl, a proto bychom nikdy neměli přestat snít – a ani to nejde. Své štěstí bychom však neměli podmiňovat splněním snu, ale hledat ho – tady a teď.
Věci a lidé, které máme a které nás obklopují, si zaslouží většinu naší pozornosti – ne ty, které chceme a které nám údajně chybí. A můžeme trénovat, abychom své štěstí zaměřili na květiny po cestě místo na vítězný věnec v cíli.
Dobrá věc na tom je, že jakmile to pochopíme a dokážeme být spokojeni s realitou, aniž by se splnila všechna naše přání, můžeme snít tak troufale a ve velkém, jak chceme, a přitom být imunní vůči pařížskému syndromu – protože naše sny se nemusí splnit, abychom byli šťastní. Realita pak nemusí odpovídat našim očekáváním, abychom se v ní cítili příjemně. A Paříž nemusí být městem lásky, které voní croissanty, abychom tam prožili báječnou dovolenou. Po pravdě, pokud jsme zklamaní, není to ani kvůli realitě, ani kvůli našim snům – ale kvůli nám.
Zdroj: www.en.wikipedia.org/wiki/Paris_syndrome, názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
