Z čistě ekonomického hlediska je dávání darů užitečné jen pramálo. Ale: Dávat něco ostatním dělá mnoho lidí šťastnými. Vědci zkoumali, proč tomu tak je.
Velkorysé činy, jako jsou dary nebo dárky, vyvolávají v mozku pocity štěstí. Mezinárodní tým výzkumníků vedený So Young Parkem z univerzity v Lübecku použil magnetickou rezonanci (fMRI), aby ukázal, které neuronální spojení v tom hrají roli. Skupina publikovala své výsledky v časopise "Nature Communications"(1).
Pro svou studii (1) vědci slíbili 50 subjektům z Curychu, že jim v příštích čtyřech týdnech pošlou 25 švýcarských franků (asi 550 korun). Polovina subjektů musela slíbit, že utratí peníze za jiné lidi, například tím, že dá dárek příteli. Tito účastníci patřili do tzv. studijní skupiny. Druhá polovina, která sloužila jako kontrolní skupina, měla utrácet peníze výhradně na sebe.
Co spojuje štědrost a štěstí?
Vědci zjistili, že subjekty ze studijní skupiny, které měly utratit slíbené peníze za ostatní, se rozhodovali v následném experimentu mnohem velkoryseji. Vědci předpokládají, že předchozí slib dát dárek příteli zvýšil jejich štědrost. Všichni účastníci také museli uvést, jak šťastní se cítí. Ve srovnání s kontrolní skupinou byly subjekty ze studijní skupiny šťastnější. Vědci to považují za důkaz, že existuje spojení mezi velkorysým chováním a pocity štěstí. A: "Našli jsme neuronální mechanismus v našem mozku, který by mohl být za tento pocit zodpovědný," píší autoři.
Vědci byli schopni pozorovat zvýšenou mozkovou aktivitu při přechodu z temporálního na parietální lalok u subjektů z velkorysé skupiny. Tato struktura mozku byla často spojována s velkorysým chováním, jak řekl Park. Kromě toho se podle vědců změnilo spojení této oblasti s jinou oblastí: tzv. ventrální striatum (2). Tato oblast, známá také jako pruhované kopce, hraje důležitou roli ve vlastním systému odměňování těla a mohla by tak vysvětlit, proč se subjekty cítily tak dobře, když tak velkoryse obdarovávaly druhé.
Podle autorů by výsledek mohl být použit k podpoře osobních pocitů štěstí. Jiní vědci však obecně kritizují studie fMRI za to, že opakovaná měření často poskytují zcela odlišné výsledky a že studie dostávají jen tolik pozornosti, do jaké míry člověk může údajně číst myšlenky zkoumaných.
Zdroj: (1) www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3073717/, (2) www.ncbi.nlm.nih.gov/books/NBK92777/
Sledujte nás na sociálních sítích:
