Historie klasických zimních sportů

Sáňkování a bobování

Sáňky a boby má bezpochyby většina z nás spojené s dětmi a bezmyšlenkovitým blbnutím na sněhu. Proto zapomínáme, že v obou případech se jedná o instrumenty stěžejní pro plnohodnotné zimní sporty. Saně ale úplně původně sloužily především k přepravě, bylo tomu tak ještě v polovině 19. století. Zlom nastal ve švýcarském zimním ráji – Sv. Mořici, kde byly saně dovybaveny o řídicí mechanismus, čímž se staly nezávislými na koňských spřeženích a zcela se dostaly do sféry mocenského vlivu jezdce-člověka. Výměnou dřevěné konstrukce za ocelovou pak vznikly boby. V profesionálních soutěžích se jako nejzdatnější sáňkaři a bobisti brzy vyprofilovali právě Švýcaři, Američané a Němci. A zrovna my vděčíme za tuto dlouhou sportovní tradici právě německému sportovnímu odhodlání.

Saně a boby byly v předválečném období oblíbenou kratochvílí sudetských Němců. Na území naší republiky se v té době těmto sportům oddávali nejen amatérsky, ale i profesionálně. Nadšení českých sáňkařů a bobistů muselo přečkat dvě totality. Komunistický režim považoval bobování za buržoazní sport, a jako takový byl vyňat ze státních dotačních programů na podporu sportu. Baštou mnoha československých sáňkařských oddílů se staly spletité dráhy Jizerských hor v okolí Liberce, Jablonce nad Nisou a v Jeseníkách. Bobisté zas pořádali svá první mistrovství nedaleko severočeského lázeňského města Teplice, které leží v kotlině mezi vrcholky Krušných hor. Četné úspěchy československých i českých reprezentantů na světových turnajích svědčí o této tradici a stvrzují, že tento sport není zdaleka jen doménou jamajského bobistického týmu z populární komedie Kokosy na sněhu.

Bruslení

Dalším zimním sportem, v jehož historii můžeme vysledovat výraznou českou stopu, je bruslení. Aktivita, která se dále dělí na větev krasobruslení a rychlobruslení, je přitom stará jako lidstvo samo. První důkazy můžeme vysledovat už v období pravěku, díky archeologickým nálezům předmětů, které bezpochyby byly určeny právě k rychlému pohybu na ledě. Jako sport se bruslení začalo profilovat už v 18. století a o necelých 100 let později mělo i svou zastřešující mezinárodní organizaci. První mistrovství světa hostil v roce 1896 ruský Petrohrad a účastnili se jej pouze muži. Zrovnoprávnění žen proběhlo až téměř o 100 let později.

Brusle v jejich moderní podobě jsou americkým vynálezem. Společnost Bushhnell z Philadelphie poprvé vyměnila jednoduché řemínky za šroubovací svěrky. V té době už bylo jasné, že někoho napadne použít šrouby. V momentě, kdy došlo ke spojení nože se samotnou botou, vznikly brusle, jak je známe dnes. Československo se v 60. letech minulého století vyprofilovalo jako světová jednička krasobruslení, jeho reprezentanti udávali trendy a sbírali ocenění na světových soutěžích. I když tato éra již skončila, jsou čeští krasobruslaři a krasobruslařky nedílnou součástí každého významného šampionátu. Jde přece jen o národ, jehož vyslanci Petru Barnovi se poprvé v historii sportu podařilo na zimních olympijských hrách předvést trojskok na ledě.

Sjezdové lyžování

Pohyb po sněhu byl další výzvou, se kterou se lidstvo muselo popasovat již v pravěku. Četné záznamy především ze Skandinávie dokládají využívání sněžnic, a to jak pro účely dopravy, tak lovu. Populární byly především na území dnešního Norska, kde byly modifikovány do podoby připomínající dnešní lyže. Historie severských zemí taktéž hovoří o vojenském lyžování, na lyžích se mezi sebou takto střetli například bojovníci Norska a Švédska. Není proto divu, že sportovní lyžování vzniklo v norském údolí Telemark v polovině 19. století. Zde byla založena i první lyžařská škola. V této době se pro koordinaci pohybu stále používala pouze jedna hůlka, což bylo praktické hlavně proto, že v druhé ruce mohli jezdci třímat zbraň.

České země se ovšem nenechaly zahanbit. Už v roce 1886 zakládá Josef Rösller-Ořovský podle skandinávského vzoru lyžařský klub a školu na území českého království. Po skandinávském Telemarku se jedná o vůbec první podobně zaměřenou organizaci na světě. A Češi si vzkvétající sportovní odvětví rychle oblíbili. V roce 1924 stáli zástupci Československa u zrodu Světové lyžařské federace (FIS) a populární byla i rakouská lyžařská škola Čechorakušana Matyáše Žďárského, který proslul tím, že jako poslední instruktor vyučoval sjezdové lyžování právě s využitím pouhé jedné hůlky. Vzhledem k příznivým vysokohorským podmínkám Alp se ale lyžování stalo na dlouho doménou především Francouzů a Rakušanů. Rozmach disciplína zažila až po skončení druhé světové války. Od té doby se do historie sportu podařilo nezaměnitelným podpisem zapsat řadě českých lyžařů. Čerstvě to lze tvrdit o nadějné Ester Ledecké, která svou píli a nadání uplatňuje i v jízdě na snowboardu.

Běh na lyžích

Nejtradičnější z tradičních lyžařských disciplín je bezpochyby běh na lyžích. Běžky logicky sdílejí značnou část své historie s lyžemi, a to z hlediska jejich účelového určení, technik jízdy i způsobů „ovládání“. Využívání jedné dlouhé hole pro koordinaci pohybů je pouze tím nejviditelnějším příkladem. První přebory v dálkovém běhu na lyžích se ale uskutečnily dříve než ty ve sjezdovém lyžování. Stejně tak ale za jejich organizací stála norská armáda, která i tuto disciplínu přetvořila v oblíbenou sportovní kratochvíli. Stalo se tak již v 18. století, přičemž Norové si až do založení FIS udržovali mezi běžkaři vedoucí pozici. Působili jako instruktoři ve všech běžkařských školách po celé Evropě a jejich přítomnost v Mezinárodním lyžařském kongresu, předchůdcem dnešní federace, byla přímo esenciální.

Zlomovým okamžikem se pro nový sport staly První zimní olympijské hry v Chamonix, konané v roce 1924. V roce 1992 pak došlo k rozvolnění pravidel, kdy byla běžkařům ponechána volnost zvolit si mezi klasickou a volnou technikou běhu na lyžích. Za asi nejtradičnější běžkařský závod na našem území můžeme označit Jizerskou padesátku. Ta se poprvé jela už před více než padesáti lety v roce 1968.

Snowboarding

V roce 1914 se v USA objevily první pokusy o úpravu lyží tak, aby těžiště jezdce spočívalo na pouhé jedné plošině. Krátká, leč dynamická, historie snowboardů vyniká amatérskými projekty, realizovanými v domácích dílnách mnoha nadšenců a kutilů, kteří se snažili přijít s alternativami k zavedeným technikám sjezdu. První surfaři jezdili na ohoblovaných dřevěných prknech řízených pomocí prádelní šňůry, svázaných bufetových podnosech nebo šňůrami ovládaných deskách. Poslední ze zmíněných příkladů můžeme považovat za opravdové předchůdce dnešních snowboardů, vžilo se pro ně jméno snurfer. V roce 1977 vyhrál snurferské závody legendární výrobce Jake Burton, který nedlouho po svém triumfu na sněhu triumfoval i v oblasti obchodu.

Do Evropy však snowboardy dorazily se značným zpožděním až v 80. letech 20. století. Konkrétně v Československu byly také do jisté míry součástí „lidové tvořivosti“, kdy počátky tohoto sportu jsou neodmyslitelně spojeny se jménem Luďka Váši. Komunistický režim sice tzv. sněžná prkna nikterak nepodporoval, nicméně je ani nevystavoval přísným represivním opatřením. Váša tak mohl v poklidu prkna vyrábět v pohodlí svého domova. Nový sport se stal natolik populárním, že došlo k natočení dnes již legendární reportáže v rámci pořadu Receptář nejen na neděli, kde Luděk Váša jako host vysvětluje výrobu snowboardu fascinovanému králi českých kutilů Přemkovi Podlahovi.