Mít dva spánky bylo normální. Dnes se léčí jako nespavost

Do devatenáctého století a velké průmyslové revoluce byly denní rytmy lidí jiné než dnes. Neexistovalo něco jako pevná pracovní doba a lidé běžně usínali později večer, aby se v noci probrali a pracovali či se věnovali domácím povinnostem, případně sexu. Pak usnuli podruhé.

Záležitost moderní doby

Spát celou noc bez probuzení je novinka stará dvě staletí. A ne každému musí vyhovovat, ačkoli někomu je jistě vlastní. Jedinci, kteří se v noci budí a nemůžou zabrat, nemusejí trpět nespavostí, jenom jsou možná stejně založení, jako byla běžná společnost do konce osmnáctého století.

„Spaní v kuse celou noc je poměrně novým vynálezem,“ tvrdí profesor Roger Ekirch z Polytechnické a státní univerzity ve Virginii. „Nespavost uprostřed noci byla před koncem osmnáctého století vzácná. Třeba ještě v šestnáctém století to bylo naprosto normální a nikdo by o tom nehovořil,“ dodává profesor Ekirch.

„Do postele se odcházelo kolem desáté večer, poté se většina lidí krátce po půlnoci vzbudila, meditovala, konverzovala či provozovala sex… ještě v šestnáctém století lékaři tvrdili, že po prvním spánku je sex nejlepší, lidé si ho víc užívali a byli v souloži výkonnější,“ tvrdí profesor Ekirch.

Spánek jako neschopnost?

V pauze mezi prvním a druhým spánkem lidé často také prali oblečení, hovořili s příbuznými či kradli dřevo sousedům. Ale právě za početné rodiny pracujícího lidu a jejich velkou plodnost mohlo právě spaní ve dvou částech, přičemž mezi spánky pracující lid hodně souložil a byl nejplodnější.

Puritánství a revoluce devatenáctého století infikovala lékaře vírou, že spaní na dvě části je nezdravé a nemorální. Lidé neschopní spát v kuse a vstát brzy ráno byli vnímáni jako neschopní. Proti tomuto režimu se varovalo také jako proti chování podporujícím „nezdravé“ sexuální vášně.