Touha cpát se škrobnatými potravinami je vlastní všem lidem napříč celou planetou a všemi etniky i kulturami. Proč? Protože škroby jsou bohatým zdrojem energie, takže konzumace těchto potravin zajistí bohaté zásoby na horší časy. Ty se většinou ukládají jako tuk v podkoží. Což je v dnešním škrobem přesyceném jídelníčku západního člověka důvodem epidemie obezity. Jenže evoluce nám v ústech vytvořila speciální chuťové senzory, které škrob mezi ostatními chutěmi ihned rozeznají a dají signál mozku.
Dosud znali fyziologové pět oficiálních chutí – sladkou, slanou, kyselou, hořkou a umami. Poslední je novější a týká se glutamátu, aminokyseliny z některých druhů bílkovin (přirozeně ve stravě živočišného původu), která podtrhuje chuť jídel a přidává se proto do pokrmů také uměle. Vědci z Oregonu ale potvrdili, že máme i šestou chuť a tou je právě škrobnatá.
„Každá kultura má hlavní zdroj složitých sacharidů. Představa, že ji nedokážeme chutí rozeznat, když jíme, nedává smysl,“ vysvětluje docentka Juyun Limová z Oregon State University.
Škrobová chuť se přitom nekryje s jednoduchými cukry, rovněž sacharidy – glukózou, fruktózou či sacharózou – které vyvolávají v ústech pocit sladkosti.
„Asiaté o této chuti hovoří jako o podobné rýži, běloši jako o chuti podobné chlebu či těstovinám,“ dodává docentka Limová, že škrobnatá chuť se popisuje podle kulturního zdroje škrobů. Asiaté konzumují hlavně rýži, proto ji přirovnávají k ní, zatímco Evropané a Severoameričané jedí hlavně pšenici, proto ji přirovnávají k chlebu či těstovinám.
„Myslím, že je to důvod, proč všichni lidé na světě vyhledávají pokrmy obsahující škroby,“ dodává Limová.
Sledujte nás na sociálních sítích:
