Chrápající nepřítel ve vaší posteli

Dobrou noc? Ani náhodou! Kdo uléhá každý večer vedle chrápajícího partnera, ví, že noci jsou všechno, jen ne dobré. Údajně existují lidé, které chrápání partnera uklidňuje. Takový ten zvuk v pozadí, který je dovede do říše snů. A na druhé straně jsou ti ostatní – sotva se dostanete do postele, už to začíná – chrápání, funění a pískání. A co začíná relativně potichu, se za půl hodiny rozjíždí do zvuků dřevozpracujícího závodu. A nepomůže ani hodně hlasité „Hej!“, nebo ucpání nosu – a pokud ano, tak jen proto, aby to za chvíli začalo znovu.

A tak se každou noc musíme potýkat s několika typickými fázemi:

Strach před odchodem do postele

I když jste večer utahaná jako kočka, odchod do postele stále odkládáte. Nakonec ale stejně nemůžete jinak – uleháte do postele a váš milovaný vedle vás. Neodvratitelné se blíží.

Stres

Takže si říkáte, že musíte fakt rychle usnout, rozhodně dřív než on. Hluboké dýchání, počítání oveček, naprosté uvolnění… „Tak se sakra uvolni!“ Ale nic nepomáhá.

První probuzení

Čtěte také:

Míra sebevědomí stoupá s věkem

A další probuzení

Skutečně jste usnula! Ale radost trvá jen chvilku, protože už jste zase vzhůru. Budík na vás mrká se svým 3:36. Za sebou máte už čtyři hodiny spánku. To zvládnete!

Naděje je v odvaze

Když jste dokázala usnout už jednou, dokážete to určitě znovu. Zkoušíte sladit svůj dech s jeho chrápáním. Ale sakra dneska je fakt hlasité. Hlavu pod polštář? Dobrý nápad! Kdyby se pod ním dalo dýchat…

Když vás přepadnou pochyby

„Už nikdy neusnu!“ Odepírání spánku je přece jednou z metod týrání. Ale lidé musí spát. „Já chci spát!“ Trochu do manžela strčíte, ale nestane se nic, vůbec nic! Tak ho přetočíte na bok. Ha – ticho! Tak teď to musí být fofr. Pozdě – už zase chrápe…

Kapitulace

Odcházíte. Nic nepomáhá, a tak jediná možnost, je gauč v obýváku. Je tu ticho a klid a ten gauč zas tak nepohodlný nakonec také není…