5 příznaků, že jste přepracovaní. Otestujte se!

No, co, řeknete si. Vezmu si týden volno a bude dobře. Chyba! Pokud jste opravdu dlouhodobě přepracovaní, vaše tělo vám prostě vypoví službu: budete zapomínat na to, co jste udělali a s kým jste mluvili. Neusnete bez prášků. Budete pořád unavení, ani spánek vás neosvěží. Po krátké dovolené budete rychle na původní úrovni únavy.

Co se vlastně děje s vaším tělem

Pracujete, pracujete a všechno jede ve vysokých obrátkách. Vaše upracované tělo produkuje adrenalin. A pak přijde chvíle klidu. „Organismus už není ve stresu, tělo by mělo odpočívat, ale po velkém a dlouhodobém pracovním vypětí už to neumí,“ říká Magdalena Pořízková, expertka na motivaci společnosti Sodexo, a dodává: „Jenže adrenalin se tvoří dál a nemá se jak spotřebovat. Proto začne „pojídat“ buňky mozku, respektive se přeruší všechna „zbytečná“ spojení, která neslouží k akutnímu fungování těla.“
A problém zvaný přepracování je na světě.

Co vám pomůže, když už jste přepracovaní?

Řešení není jednoznačné, hledejte v několika směrech. „Můžete si zkusit nakreslit koláč, který představuje váš celý den. Rozdělte ho na dílky a přidejte k nim procenta, podle toho, co všechno byste tam chtěli mít: práce, rodina, přátelé, koníčky, odpočinek, čas na sebe… A poté vedle nakreslete druhý, a rozdělte jej tak, jak to je ve skutečnosti,“ radí Magdalena Pořízková a doplňuje: „Pokud se oba koláče od sebe hodně odlišují a pokud navíc zjistíte, že práce a povinnosti tvoří většinu vašeho času, měli byste začít uvažovat o změně. Vrátit se zpátky do života v tomto případě znamená změnit uvažování o práci, sobě i všem okolo. A to je těžká několikaměsíční práce.“

Prvním způsobem je terapie s odborníkem, který s vámi velmi podrobně probere, co pro vás znamená práce, kolik času v celém dni zabírají ty ostatní věci a donutí vás odpovědět i na otázky, které si sami sobě vlastně ani nechcete položit.
       
Druhým způsobem léčby je farmakoterapie. K přepracování se totiž často druží i deprese a pocit ztráty smyslu života. V takových případech není třeba se bát farmak. Moderní léky jsou bezpečné, nejsou návykové a mají málo vedlejších účinků. Rozhodně člověku dají víc než riziko neléčení.

„Je nezbytné najít si čas na relaxaci, odreagovat se v mimopracovních aktivitách, pravidelně jíst, pít a dostatečně spát. Pokud jste opravdu přepracovaní, bude vám „vyvážený životní styl“ z počátku činit potíže. Za pomoci odborníků a blízkých ale máte velkou šanci na zlepšení,“ říká Magdalena Pořízková. „Dodržujte jednoduchá pravidla – denně 8 hodin spánku, 5x denně jídlo, alespoň 1,5 litru tekutin denně, alespoň 1 hodinu denně procházka… naordinujte si pravidelný rytmus, který vám pomůže najet do normálních kolejí.“

Zdroj: Sodexo – Řešení pro motivaci

Varovné příznaky přepracování – několik fází:

1. Poruchy spánku
Nejdřív máte pocit, že můžete pracovat dny i noci nonstop, máte spoustu energie, jako kdyby vás někdo nadopoval drogami. A ono to skutečně jde, i rok se dá žít tak, že spíte tři hodiny denně, a máte radost, že stíháte spoustu věcí a připadáte si neporazitelní. Jenže pak přijde únava. Velká únava. Chcete spát a ono to nejde. Spíte už třeba jen dvě a čtvrt hodiny denně a zbytek noci trávíte s očima upřenýma na strop. Normální celonoční spánek je zkrátka vyloučený. To je první velmi vážné varování.

2. Prudké změny váhy
Ztrácíte chuť k jídlu natolik, že si nedokážete vzpomenout, co jste jedli naposledy a kdy. A jestli jste vlastně včera vůbec něco jedli… Nemáte dokonce ani pocit žízně. Za dva týdny jsou vám kalhoty volné, ale toho si sotva všimnete, jen když vás na to někdo upozorní. Nemáte ani důvod jíst, protože vám stejně vlastně nic nechutná. Pozor: znovuzískání návyků pravidelně jíst a pít je několikatýdenní záležitost a připravte se, že zprvu možná budete muset jíst jen proto, že vám pípne signál na mobilu, že je čas jíst.

3. Poruchy chování
Vy si toho zřejmě nevšimnete, ale pokud vás ostatní už delší dobu upozorňují, že jste se změnili poslední dobou, a že jste nějak zvláštní, mají patrně pravdu. Obvyklé jsou výbuchy vzteku v neadekvátních situacích, paranoidní myšlenky, úzkostné stavy až panický strach z různých situací, které mohou nastat, ale i třeba z obyčejné zaplněné ulice. Nebo naopak ublíženost a plačtivost v situacích, kdy taková reakce není na místě.

4. Ztráta radosti ze života
Věci, které vás dřív těšily, už netěší. Ani jídlo, ani kino, ani koníčky, ani lidé, které jste jinak vždycky rádi viděli. Nic. Svět hrůzně zešediví. A člověk zlhostejní. Vůči zážitkům, a co hůř: vůči lidem.

5. Zapomínání
Poslední fáze, kdy už mozek volá o pomoc. Je natolik přehlcený prací a informacemi, že už nedokáže další vstřebávat. A odstřihává i spojení od věcí, které jste znali a uměli. Zapomínáte, komu jste volali a proč, kam jste se vypravili a proč. Nevíte, proč máte na botníku vytaženou zrovna tuto knihu z knihovny. A lidé se vám soustavně upomínají s věcmi, na které si nevzpomínáte. To už svítí červená: rychle k lékaři.

Příběh ze života

Náročná práce na plný úvazek, tři děti, péče o domácnost. Naďa byla vždy velmi schopná manažerka a prvotřídní organizátorka. Když bylo cokoliv potřeba zařídit, nebyl nikdo lepší než ona. V práci získávala nejlepší zakázky, klienti ji milovali. Svým třem dětem se věnovala vždy naplno. Byla puntičkářka, takže ani její domácnosti se nikdy nedalo nic vytknout. Když přišla v pátek o něco dříve domů z práce, kromě večeře a péče o děti zvládla i vygruntovat celý dům. Spala málo, neměla na to čas. Jedla také málo, většinou dvakrát denně, nebylo kdy.

Jednoho dne vůbec nezvedla z postele, celé tělo ji bolelo, odmítalo pracovat. Série vyšetření odhalila celkové vyčerpání organismu a depresi. Trvalo dva týdny, než ji pustili z nemocnice. Fyzicky jí bylo mnohem lépe, psychicky to tak dobré nebylo, ale s antidepresivy se to dalo vydržet. Co bylo nejhorší byl naprostý citový chlad. Teď, půl roku poté, už o tom Naďa může mluvit: „Dívala jsem se na své děti, které miluju, ale necítila jsem vůbec nic. Jen úplnou prázdnotu. Bylo to hrozné a trvalo to dlouhé 4 měsíce.“