Komentáře k článku

Mozna deti sourozence neoceni, kdyz jsou maly, ale v dospelosti, pokud maji mezi sebou hezky respektujici vztah, tak budou radi, ze se maji

Osobně jsem šťastná, že sourozence mám, i je nevlastní když byl oblíbenější, než já. Otec se věnoval převážně jemu a mě moc neřešil. Ale právě to mi umožnilo v klidu vyrůst a rozvíjet se. I když jsem na mladšího bratra žárlila, za nic bych ho neměnila.

Dítě si musí odmala zvykat, že se svět netočí kolem něj. Nemůže mít veškerou pozornost rodičů a vše, na co si vzpomene. To není dobrá příprava do života, to nemusí zkoumat vědci - léty vyzkoušeno. Máme 4 děti a dokážou si spolu hrát, pomáhat si, nadávat si, dohadovat se, to všeje přirozené a užitečné. Lituju jedináčky, kteři musí v této době sedet u PC a být celý den doma sami, když jsou rodiče v práci.

Mám tři sourozence a neviděla jsem v tom žádný přínos ani jako dítě, spíš naopak,ani v dospělosti.S lidmi vycházím dobře,ale pokud chci poradit nebo pomoct, vím, že "cizí" pořadí, pomůžou a vlastní ne.Sourozenci si vzpomenou jen když něco potřebují.

Mám dva sourozence, ale jsou o tolik starší že jsem vyrůstala sama a upřímně se cítím jako jedináček... Sourozence vydám pouze o svátcích u rodičů a to bydlíme 10.min od sebe

To je zase kravina. Jsem za sourozence šťastná, zvlášť teď když je maminka nemocná. O péči se podělíme. Máme tři děti a ten nejmladší je od nich 12 let a velice lituji, že nebylo čtvrté. Myslím, že kdyby si jednomu něco dělo, přijdou ostatní na pomoc. Vždy záleží na výchově.

To je naprostý nesmysl. Jako jedináček jsem hodně trpěla, že si nemám s kým hrát. Sama mám tři děti a i v dospělosti a když mají své rodiny, tak říkají, že to nejlepší, co jsem jim mohla dát, jsou právě sourozenci. Sami mají také více dětí. Kromě toho, pracovala jsem s dětmi a můžu říct, že když přijdu mezi děti, tak nejpozději do půl hodiny poznám, kdo je jedináček. Jedináčci nebývají moc vybaveni do běžného života.

Jasně, to, jak vybavíme děti do dospělosti záleží jenom na rodičích. Neříkám, že všichni, ale rozmazlený jedináček, který si myslí, že jenom kolem něho se točí svět, je v životě naprosto nepoužitelný druh.

Tohle hodně záleží na rodičích, jaký budou mít sourozenci vztah. Když se vztahy nepěstují od dětství, samy nevzniknou. Tohle je úkol rodičů, aby děti připravili do života a vybudovali takové prostředí, aby se sourozenci podporovali. Pak je celkem jedno kolik jich je.

To je blbost. Jasně, kdyby se mě zeptali, když mě bylo takových 13, jistě bych na svoji mladší sestře viděla hlavně to špatné. A věřím, že ségra by to měla taky tak. Ale teď, když jsem dospělé, jsme rádi že se máme. Pomáháme si, povídáme si o všem možném. A co se týká jedináčků a (ne)připravenosti na život, musím nesouhlasit. Mám tříletou dceru a nedělají problém se dělit s tatínkem, s ostatníma dětma. Sama od sebe za nama přijde s tím, že si máme také vzít nějaký ten mls, co má. Ve školce se umí ubránit ale také se pěkně hrát. Podle mě jde v první řadě o výchovu a jak je to doma nastavené a ne o to, jestli je dítě jedináček, má jednoho sorozence nebo dalších pět...

No jasně, propagujte jedno dítě a lidstvo vymře. To je zase novinářský škvár. Já kdybych byla sama, tak bych to asi nepřežila. byli jsme 3 na buzeraci rodičů.

mám dcerky od sebe 16 let a dýchaly by za sebe

To je taky nápad dělat průzkum mezi malými dětmi. Ti řeknou jen to, jak se cítí momentálně v tom určitém období. Za pár let by dost možná na stejnou otázku odpověděly úplně jinak. Mám 3 sourozence, jako děti jsme se také mezi sebou praly a hádaly, ale na druhé straně jsme si taky dokázaly společně hrát. Ono i člověče nezlob se nebo karty se dost blbě hrajou v jednom. A od doby dospělosti si nedovedu představit, že bych je neměla a byla sama. Obzvláště když nám rodiče zemřeli dost brzy za sebou a ještě dřív, než babička. Pravidelně se navštěvujeme a jednou za rok děláváme tzv. rodinný sraz nás všech a našich potomků. A kdybych byla jedináček, tak bych o tohle všechno byla ochuzená. Možná jinak to cítí ti, kterým jde v první řadě o rodinný majetek, aby se nemusel dělit. Ale to už je o něčem jiném.

Byla jsem jedináček 6 let než se narodila ségra a dost jsem trpěla, že ostatní děti ve školce mají sourozence, a já jsem odpoledne sama. Takže za mne určitě sourozence ANO. Já sama mám 3 děti a jsou šťastné, dokonce ty dvě starší přišly, že by braly ještě další miminko.

Nejlepší, co můžete pro dítě udělat, je dát mu sourozence, pokud tu je ta možnost. Současně by taky ale rodiče měli znát své hranice a nenamrskat si děti jen do počtu a pak je nezvládat. Jistěže se budou hádat a prát a muset dělit a nějak se naučit spolu srovnat a vycházet, ale to je právě skvělá příprava na život. Že má malé děcko vizi, že bez sourozenců by mělo všechno pro sebe, je pochopitelné a nejde se proto na něj zlobit, ale jako dospělý člověk obvykle pochopí, že nebýt na světě na všechno sám je mnohem podstatnější a úlevnější.

Nesmysl. Mám bratra, jsme od sebe 2 a půl roku a myslím, že je to ideální věkový rozdíl mezi sourozenci. Vždy jsme si rozuměli. Jako starší bratr na mě dával pozor, ale chodil si hrát s kamarády sám, nemusel mě nikam tahat sebou :) Já si tedy nehrála s panenkami, ale s ním s legem a vojáčky. I když už je nám přes 30 let, máme spolu úžasný vztah a můžeme za to poděkovat naší mamince. Nikdy mezi námi nedělala rozdíly, nikdy nikoho neupřednostňovala. To rodiče vedou sourozence k tomu, aby se měli rádi a také rodiče je můžou (možná nevědomky) proti sobě poštvávat. A co se týče jedináčků, vím z okolí, že bývají rozmazlení a i vez vztazích chtějí hrát první housle. Nepaušalizuji, jen říkám to, co jsem měla možnost vypozorovat. :)

Jak si je vychováte, takové je máte. Doma máme tři (9,12,15) a žádnou šikanu neznáme. Nemusí se vždy domluvit ihned na tom, co budou hrát nebo dělat, ale vyřeší si to. Jsou rády, když mohou být spolu a lákají ostatní, ať s nimi jdou ven a na výlet. Jsou na sebe zvyklé. Večer si chodí dávat do pokoje navzájem dobrou noc. Nejmladší jim od mala říkala:"Dobrou noc, moji milovaní bráškové". Díky tomu, že si dokáží po domě hrát na schovávanou, honit se, připojit se ke společné hře nebo sledovat filmy se jim daří překonávat dnešní dobu, kdy mohou některé děti trpět z dlouhodobé izolace a zavřených škol.

S tím zásadně nesouhlasím. Byla jsem jedináčkem téměř do svých 10 let a hodně jsem tím trpěla, kromě školky jsem si neměla s kým doma hrát a jak mě naši začali pouštět samotnou ven za kamarády už o bylo lepší, ale né doma nebo na dovolené . Pořád jsem říkala mámě, abychom si adoptovali holčičku abych si měla s kým hrát. Po narození sestry se nic nezměnilo, věkový rozdíl byl příliš velký. Až když sestra dospěla a založila rodinu, jsme se skamarádily. Takže když je věkový rozdíl přiliš velký, děti vlastně vyrůstají jako dva jedináčci.

Ještě podotýkám, že moji rodiče byli oba jedináčci, takže jsem neměla ani žádné tety, strýce, bratrance ani sestřenice.

sourozenec, pravidelný oponent v bitkách o cokoli, je na rozdíl od rodiče jediný, kdo dokáže poskytnout cennou radu (sejmi ho tvrdě a bez varování) i trénink při setkání s šikanou ve škole. zkušená pěst je znát.