Ačkoli předsevzetí o pohybu si dáváme v lednu především my dospělí, podle statistik by sport neuškodil ani většině dětí. Bylo by ale bláhové chtít po nich, aby si samy uvědomovaly dobrý vliv pohybu na své zdraví, to jim musíme vštípit my rodiče. A jak? Nejlépe časem, který jim věnujeme, a hlavně vlastním příkladem – tuze rády se totiž opičí…
Rakouští školáci mají povinný tělocvik každý den a třeba v Norsku je více než 90 % dětí členem nějakého sportovního kroužku. Také u nás se podle průzkumů 80 % dětí věnuje nějakému sportu a polovina školáků chodí do sportovního kroužku. Přesto – jak vyplývá z odborných studií a šetření lékařů – minimálně čtvrtina všech českých dětí je obézní! Našim dětem totiž chybí každodenní pravidelný pohyb, který je právě v severských zemích tradičně mnohem více podporovaný rodiči i samotnou společností.
Hezky pěšky
Děti mezi 5. a 16. rokem by měly mít minimálně 60 minut aktivního pohybu denně. A jak toho dosáhnout?
„Doporučovala bych rodinám například zajistit, aby děti ve věku od cca 9–10 let chodily do školy a ze školy samy pěšky, místo aby je tam vozili rodiče autem. V průběhu týdne je pak vhodné kombinovat aktivity formou kroužků a pohybu venku na hřišti a o víkendu zapojit do pohybu celou rodinu – třeba společnou procházkou po lese, bruslením apod. Možností je mnoho, vhodná je kombinace více druhů pohybu tak, aby dítě nebylo stále závislé jen na rodičích, kteří v dnešní době na sportování s dětmi nemají tolik času jako dřív,“ říká Kristýna Přibylová, zakladatelka dětských tělocvičen.
Přerušte začarovaný kruh
Odborníci se shodují, že vztah ke sportu vytváří rodina. A kdy je vhodné začít tento vztah budovat? Podle Kristýny Přibylové už v útlém dětství.
„Děti přebírají vzory a návyky od rodičů, a to i ty stravovací nebo pohybové. Proto je právě rodina tou hlavní hybnou silou, která formuje vztah dětí ke sportu. Málokdy se totiž stane, že dítě aktivních rodičů nemá k pohybu pozitivní přístup. Naopak děti z rodin, kde se nesportuje, jsou většinou lenivější a hůře se k pohybu motivují. Proto také bývají méně šikovné, jelikož mají málo zkušeností. To následně vede k tomu, že si tolik nevěří, a tak se do pohybových aktivit nezapojují.“
Podle odbornice tak vzniká začarovaný kruh, ze kterého vede cesta ven jen za asistence dospělého, ideálně rodiče. Nemůžeme přece chtít po dětech, aby si dobrý vliv pohybu na své zdraví samy uvědomovaly. To jim musíme vštípit my dospělí a pokusit se, aby pochopily, že sportování v jakékoli podobě přináší radost a zároveň je přínosem pro jejich zdraví.
Město versus venkov
Jak se zdá, už dávno také neplatí, že děti žijící na venkově na dosah přírody mají více pohybu, než jejich vrstevníci z velkých měst.
„Pohyb venku, tak jak ho známe z dřívějška, kdy děti běhaly a jezdily na kolech po okolí vesnice, již není tak obvyklý. Důvodů je více – jedním z nich je stále silnější silniční provoz a s tím spojené obavy rodičů o bezpečnost dětí. Svoji roli hraje i fakt, že rodiče nemají na své potomky tolik času jako dříve. Děti na vesnicích tak často tráví svůj volný čas před televizí nebo tabletem. Ve městech, kde je větší výběr zájmových kroužků včetně těch sportovních, se tak děti obvykle paradoxně hýbou víc než na vesnicích, přestože je tu méně přirozeného prostředí pro pohyb,“ popisuje současnou situaci Kristýna Přibylová, která je sama maminkou tří dětí.
Dvacet minut společně
Děti by se měly každý den trochu proběhnout, udělat pár dřepů, skoků snožmo a o jedné noze, chvíli skákat přes švihadlo, zvládnout několik „sklapovaček“ a kliků nebo přítahů na tyči. Prostě procvičit celé tělo tak, aby žádná jeho část nezahálela.
„Představa společného ranního cvičení před odchodem do školy je asi utopie, ale co třeba zavést pravidelné dvacetiminutovky navečer, nebo aspoň o víkendu?“ dává na závěr tip Kristýna Přibylová.
Sledujte nás na sociálních sítích:
