Spousta rodičů své děti povzbuzuje k těm nejlepším výkonům, snaží se, aby jejich potomci byli ve všem nejlepší, případně jim umetají cestičku k úspěchu, jak jen mohou. Jenže to může v dětech vzbudit až přehnanou soutěživost. A také neschopnost vyrovnat se jakoukoli, byť sebemenší prohrou a neúspěchem. Přitom i na takové situace by váš potomek měl být připravený.
Představte si situaci nedělního odpoledne, které se svým dítětem trávíte hraním deskových her – dítě se snaží za každou cenu vyhrát, ale nakonec stejně skončí poslední. Jaká situace obvykle následuje?
Pokud je to záchvat vzteku doprovázený slzami, pak se u svého dítěte potýkáte s bouřlivou soutěživostí a neschopností prohrávat. Jak by se měl v takových situacích zachovat „správný rodič“ a jak toto chování u dítěte nenásilně eliminovat?
Honba za výsledky
Dle řady psychologů vzniká přehnaná soutěživost již na základních školách, kdy ji v dítěti nepřímo utváří systém výuky a její známkování. Děti se ženou za nejlepšími výsledky a usilují o to nejlepší umístění na hodnotícím žebříčku. Často tak poměřují své síly se spolužáky a touží být lepší než ostatní.
Pokud však dítě ve svém úsilí o nejlepší známku selže, vede tato posedlost ke vzteku a pocitu méněcennosti a neschopnosti, dítě si často připadá hloupé a ztrácí své přirozeně utvořené sebevědomí.
Škola hrou. Doslova
Odborníci se tak shodují, že nejpřirozenější cestou pro rozvoj zdravého sebevědomí je vytvoření opačného prostředí, než je to soutěžní. Soutěž je totiž definována určitými pravidly, která však dítě omezují a nedávají mu žádný prostor pro vlastní řešení a realizaci. Naopak činnosti postavené na tvořivosti dítěti umožní dospět ke kýženému cíli, aniž by se muselo poměřovat se svým okolím nebo být hodnoceno známkami a body.
Setkáte-li se u svého dítěte s agresivním chováním souvisejícím s porážkou, vyhněte se hrám způsobující možný konflikt typu „Člověče nezlob se“, kde je velký prostor pro soutěživost. Vhodnou alternativou jsou hry založené na trénování postřehu a paměti, dále hry naučné, tvořivé či vzdělávací. Řada takových her dokáže prostřednictvím vytváření vlastního příběhu rozvíjet představivost, jemnou motoriku a zlepšuje vyjadřovací schopnosti dítěte.
Vztek jako legitimní emoce
Neobejde-li se však vaše rodinné odpoledne bez klasických her s jasným vítězem, obrňte se trpělivostí a připravte se na možné záchvaty vzteku. V první řadě se vyvarujte záměrnému nadržování, nechávat své dítě schválně vyhrát nemá pro podnícení jeho schopnosti vypořádat se s prohrou žádný efekt. Naopak je vhodné dítěti vysvětlit, že být poražený není žádná ostuda a že i za prohru se mu dostane uznání a pochvaly, bude-li se při hře chovat férově a čestně.
Dojde-li přece jen během hry k pláči a agresivnímu jednání, je velice důležité dítě neuklidňovat, ale naopak mu dopřát si svou frustraci plně prožít. Žádné emoce není vhodné potlačovat, ať už ty dobré anebo špatné, nejlépe tedy uděláte, necháte-li hněvu volný průchod.
Jakmile se dítě opět zklidní, pokuste se o konfliktu otevřeně promluvit: zeptejte se, proč se tolik naštvalo a nebojte se zmínit také své vlastní pocity, například to, že vás jeho chování mrzí a kazí radost ze hry. A u opravdu silně soutěživých jedinců vyzkoušejte nejprve hru v týmu, kde se prohra ve více lidech snáší přece jen o něco lépe.
Sledujte nás na sociálních sítích:
